Klimatická změna tu nepopiratelně je, její důsledky pociťujeme a pociťovat budeme. Proč tedy nejsme schopni s ní začít opravdu něco dělat? Zásadní otázka, kterou si položil George Marshall, britský odborník na komunikaci, environmentální aktivista a spisovatel. Při práci na této knize vyslechl alarmisty, skeptiky, popírače, ale i politiky a hledá to, co je i nás spojuje. „Odpověď musí ležet jinde – nikoli v problému samotném, ale v tom, jak o něm hovoříme.“ Zásadní myšlenka celé knihy, která se prolíná celým textem. Není možné lidem jen předkládat nová a nová fakta a strašit je, ale naslouchat jim a pomoci jim ta fakta pochopit. V knize najdete fakta o klimatu jen velmi okrajově, protože je určena hlavně lidem, kteří tato fakta znají a potřebují je lépe komunikovat. V tom jim kniha může velmi pomoci. Je plná velmi zajímavých myšlenek, které stojí za to si zapamatovat a využít je. Všechny myšlenky autor shrnuje v poslední kapitole a převádí je do návrhů „jak se dostat z této šlamastiky“ . Myslím tím, špatnou komunikaci, nikoli návod jak vyřešit klimatickou krizi jako takovou. To mu nepřísluší.

Knížka by se dala shrnout jednou větou. George brečí nad tím, že se mu nedaří manipulovat davy. Je to docela příkré a možná i útočné, ale tento pocit ve mně knížka zanechala. Kromě klasických klima informací (ono zas tam asi není moc co nového říct), se pak autor významněji hraje s psychologií davů a ve směs se zamýšlí nad tím, proč je tak těžké lidi přinutit, aby dělali to, co požaduje autor, jakožto klima uvědomělec. :D V zásadě se ale nejedná o nic objevného. Lidé nejsou s to plánovat generačně. Snad to uměli kdysi, když se formovali první civilizace a věřili v něco většího. Ale to jsou loňské sněhy. :D Je zajímavé číst, jak autor vnímá klima alarmismus jako něco naprosto racionálního a zároveň u toho myslet na základní poučku, jak manipulovat davy. Vytvoříme strach, živelný, ochromují strach a vystrašení lidé pak budou hledat spásu. U politiky, i u nás, je to běžná praktika. Klima aktivisté končí jenom u toho strachu a nedávají vyděšeným lidem jasnou cestu naděje, která by je nasměrovala k aktivní práci za záchranu sebe a lidstva. I proto autor upozorňuje na rozdíly mezi klima aktivismem a náboženstvím. Knížka mě docela hezky uvedla do problematiky knížky Apokalypsa nebude: Proč nám škodí environmentální alarmismus. Je to ten pocit, kdy po jejím přečtení máte. A to je ten, že vše bude v pořádku. A toho se autor a ostatní aktivisté nejvíc bojí. Protože oni věří/ví, že je to naprostá katastrofa. A pak docela nečekaně se mi pořád vyplatila knížka Ještě to promysli. V jednom příběhu autor krásně demonstroval problém toho, jak někoho přesvědčit o svojí pravdě. Vyslechnout, ukázat empatii a porozumění a hlavně respekt. A pak začít s osvětou. Zde to autor absolutně nezvládl. V úvodu rozlišuje tři druhy lidí, kteří mají s klima alarmismem problém: popírači, skeptici, neznalí. Nicméně pak následně mluví jen o popíračích, což je útok na integritu oponenta, čti disrespekt, a tudíž dojde ke klasické blokaci a jakékoli poselství jde do kopru. :/ Celkově proto nerozumím tomu, jak autor, který se ohání světově proslulými jmény v oblasti psychologie, sociologie a dalších, tak bolestně selhává v emoční a racionální vyváženosti. Kniha potěší ty, kteří s autorem souhlasí. Ale dál se bohužel neposouvá. V knížce O času a vodě autor končí s nadějí. Útočí na city, používá osobní příběh a z tohoto pohledu mi připadá mnohem funkčnější. Jinak je to jen další intelektuální cvičení, u kterého si banda klima aktivistů říká, jak jsou skvělí a správní a jak už to ti „tupí“ lidé musejí pochopit. Ostudné.