Říká se, nesuď knihu podle obálky, ale stejně jsem si Horu v moři vybral kvůli té skvělé chobotnici na přebalu, aniž bych pořádně tušil, do čeho jdu. Po prvních pár desítkách strach jsem trochu zalitoval. Nebylo to špatné, ale ani žádná bomba a střídání tří dějových linek mě taky zrovna netankovalo. Pak se to ale začalo lámat. Pochopil jsem, že před sebou nemám jen obyčejný, navíc hodně pomalý sci-fi thriller, ale vynikající román o povaze vědomí, umělé inteligenci, mezidruhové komunikaci, drancování planety, lidských slabostech, morálce, sobeckosti a spoustě dalších věcí. Velké a zatraceně příjemné překvapení. Jen ten závěr bych utnul o fous dřív. Jen ještě malá, spíš osobní poznámka k poselství, které kniha přináší (tedy k jednomu z nich) a které vlastně není nikterak nové. V době čtení jsem úplnou náhodou na hodně podobné narazil v zapomenutém britském dobrodružném hororu The Abominable Snowman z roku 1957. V něm se skupina badatelů snaží v Himalájí vypátrat pověstného yettiho, kterého si automaticky představují jako krvelačné monstrum, posléze však zjišťují, že být příslušníkem druhu Homo sapiens neznamená být automaticky klaďas. Zvědavost nás neopravňuje k bezohlednosti. Úplnej Baader-Meinhof.

Sci-fi není zrovna můj nejoblíbenější žánr a rozhodně byste u mě v knihovně moc sci-fi knih nenašli. Každopádně „Hora v moři“ mne natolik zaujala svou anotací, že jsem si řekla, že udělám výjimku a zkusím tomuto žánru dát druhou šanci. A světe div se, jsem unešená. Inteligentní druh chobotnic mě okouzlil. Během popisování navazování kontaktu s tímto novým druhem jsem nestíhala otáčet stránky, tak moc mě čtení bavilo. Co se týče stylu, ve kterém je kniha napsaná, tak i ten mi sedl a měla jsem dočteno velmi rychle, vzhledem k tomu, že má kniha přes 400 stran. Otázky spojené s nelidskou inteligencí Vám během čtení budou nekontrolovatelně proudit hlavou, ale není to nic nepříjemného, ba naopak. Pokud máte podobná témata rádi, avšak stejně jako já neholdujete tématu sci-fi, tak se vůbec nemusíte bát po knize sáhnout.