Duna: Lady z Caladanu

Potřebuji třetí díl. Mně se to líbí jako oddechovka. Poslední dobou nezvládám cokoli náročnějšího. Možná až se zase vrátím k Duně a vezmu to od začátku, možná snížím hodnocení.

Druhá část trilogie je kvalitativně srovnatelná s prvním dílem, a to jak po stránce obsahu, tak stylu. Děj je poměrně napínavý a nepředvídatelný, nové postavy dostávají dost prostoru a staré získávají hloubku, přestože u některých (Yueh, Feyd, Baron...) se mi zdá jejich vliv minimální a role v příběhu připodobnitelná k cameu. Kladně hodnotím intrikaření v sesterstvu (byť lehce přímočaré) a konspirace Šlechtického svazu v čele s Jaxsonem Aruem. Jakékoliv slibně rozpracované linky bohužel ponižuje časová návaznost na originální Dunu, takže čtenář se nemůže odtrhnout od myšlenky, že ať si autoři vymyslí co chtějí, nakonec nastane jalový status quo, aby nebyla porušena návaznost na další díla. Osobně bych uvítal, kdyby se další případná série věnovala hlubší minulosti impéria, například z doby ranné vlády rodu Corrino. Největší mínus knihy je (stejně jako u vévody) styl psaní. Hodně myšlenkových pochodů je nadbytečných a průtokových, někdy i celé kapitoly nepřináší dějový posun a jen opakují či shrnují současný stav a ani se nesnaží dát případným úvahám postav atraktivitu. Přímá řeč postav je dost strojová (možná problém českého překladu?) a postavy často působí strašně uměle. Jinými slovy, Lady z Caladanu je kniha řešící emoce hlavních postav, ale tato analýza sama o sobě emoce postrádá a i když knížku díky dobré dynamice přečtete jedním dechem, s jejím odložením do knihovny ve vás ulpí především suchá fakta o pokračující rebelii. Že lady Jessica prožívá krizi osobnosti, Paul dospívá ve vůdce a Leto bojuje s Atreidským mravním kodexem si patrně ani neuvědomíte, protože vylíčení těchto nosných témat je zde osekáno a zaplaveno stovkami stran čiré dějovosti.