Mrazík s pendrekem v ruce

„Občas se zdá, že Rusko je povoláno jen k tomu, aby ukázalo celému světu, jak se nemá žít a co se nemá dělat.“ Petr Čaadajev, ruský filosof „Věčný komplex méněcennosti většiny Rusů před Západem dostal medovou náplast: děláme si ve světe, co chceme, a nikdo na nás nemá, protože se nás všichni bojí a kohokoliv můžeme vmžiku zničit! Euforie měla až orgastické rysy.“ Na knihu jsem narazil v podstatě náhodou, po diskuzi s kamarádem na aktuální téma proradného ruského útoku na Ukrajinu, Ruské válečné mentality, neschopnosti ruského národa žít svobodně a toužit po svobodě a klasických liberálních hodnotách a s tím související kolektivní vině Rusů na současné válce s Ukrajinou. Přestože sám sebe řadím mezi klasické svobodomyslné liberály, zcela upřímně, Mitrofanova moc neberu a nečtu jeho články, považuji ho za velkoměstského kavárenského levičáka, odstřiženého od běžné životní reality, se vším negativním, co se s tím dá spojit. Nicméně, ať je to jakkoliv, jeho názory na současné i minulé Rusko mě přece jen zaujali. Jeho znalost ruského prostředí, znalost mentality národa, do něhož se narodil, je neoddiskutovatelná. Knihu jsem tedy koupil, přečetl a zde jsou mé dojmy. Ještě doplním, že vznikla před válkou a o útoku na Ukrajinu v ní není ani čárka. Text je svižný, jednoduchý, vše je psáno čtivě a úderně, někdy s nádechem humoru, žádné složité konstrukce, autor je novinář a je to poznat. Je to silně názorová kniha, Mitrofanov nemá Rusko příliš v lásce – a to je velmi slabě řečeno - s ohledem na vývoj posledních měsíců a let (konec 8/2022) se tomu nelze divit, ruská realita mu dala za pravdu a nás ostatní kopla do zadku. Kniha je rozdělena do tří hlavních okruhů, monstrproces Navalnyj a současná Ruská státní tyranie, původ nemocné ruské mentality a ublíženosti a konečně projevy ruské národní mentality během posledního plus mínus století. Vše demonstruje na „minipříbězích“ jednotlivců a skupin. Popisuje praktiky současných represivních složek, ne nepodobné praktikám NKVD z dob Rudého teroru, popisuje zákony, které stát nedodržuje, nebo spíš porušuje kdykoliv se to autoritám hodí. Občas proloží historickou vsuvkou, například chováním aparátčíků z dob Rudého teroru, čekajících v celách smrti na kulku do týlu, přesně v duchu geniální Koestlerovi Tmy o polednách. Ukazuje novodobou tyranii státních složek, nerespektování vlastních zákonů, šikanu nepohodlných, masové zatýkání, novodobý koncentrák – Sacharovo, mučení znásilňováním, ponecháním na mraze, odepřením léků a další. A většina jsou zřejmě komplici. Postupně přechází do historie, sleduje vývoj ruského národa, ruské mentality, tváří v tvář historickým událostem, drsného způsobu života ruských mužiků, vesničanů a nezměrné krutosti, tolik vlastní ruskému lidu. Čím to? – ptá se – že je ruský lid tak krutý, tolik opovrhuje lidmi, humanismem a životem obecně? Demonstruje například na extrémní krutosti obou stran v občanské válce rudých proti bílým. Hledá odpovědi a odkazuje se třeba na Gorkého a jeho cesty po ruském venkově, ruské dálavy, nicotné vesnice a hlavně nicotné lidičky uprostřed nezměrných stepí. Je to zajímavá úvaha a rozhodně stojí za přečtení. Autor dále popisuje hluboce zakořeněnou nenávist v ruském lidu, nenávist k inteligenci jako třídě, nenávist k bohatství, nenávist k úspěchu, nenávist k Západu. Tuto zakořeněnost v nenávisti stopuje až k Ivanu Hroznému a Zlaté Hordě. Ano, právě ono pověstné - pologramotný stepní národ necivilizovaných barbarů, nepatřící do Evropy. A samozřejmě nelze nevzpomenout kontinuální mytologii Velké Vlastenecké Války, která v očích mnohých vlastně nikdy neskončila. Popisuje zároveň s tím související naprosto neuvěřitelnou loajalitu, oddanost, nacionalismus – chcete-li, věrnost Rusku, matičce Rusi, bez ohledu na společenskou třídu. Z evropských zemí bylo vlastenectví jako ctnost systematicky vymýceno během posledních 70-80 let – k naší vlastní škodě. V Rusku bylo extrémní vlastenectví naopak podporováno, vyučováno, předáváno každé další generaci v rámci státní propagandy. Z toho plyne ta ruská arogance – arogance státu, dělat si co chce tváří v tvář světovému společenství. Bez skrupulí, bez ohledů na kohokoliv, na mezinárodní smlouvy, dohody, bez ohledu na prosté slušné chování. Rusko je národ žijící v neustálé lži a nenávisti, bez přehánění nenávidící vše úspěšné, živé a lidské. Co na tom, že polovina Rusů nemá splachovací záchod? Svoboda? Právní řád? Fuj! To není podstatné. Podstatné je, že mají atomové ponorky, mezikontinentální jaderné rakety, hypersonické střely. To je důležité, to dává praktickou sílu a moc, alespoň evidentně očích většiny Rusů. Znovu musím zopakovat naprosté opovržení lidským životem, čirý nihilismus a kult smrti, přesně v duchu onoho pověstného a okřídleného „nas mnogo“. Otázka na závěr: zničí Rusko ve své zaslepenosti svět? V souladu s myšlením, že, když oni se mají špatně, tak ať se svět, a hlavně západ, má taky špatně? Odpověď myslím přinese nedaleká budoucnost. Přes jinak názorové rozdíly s autorem doporučuji všem, mnohým může otevřít oči.

Jako u některých dalších knížek, hvězdy dávám za to, jak na mě knížka zapůsobila. Pan Mitrofanov vyslověně upozorňuje, že je to jeho subjektivní pohled. Jde o člověka s ruskými kořeny žijícího již dlouho v ČR, neboli je to nížka o Rusku pro Čechy. To může být výhoda i nevýhoda, je tu na jedné straně informovanost autora a znalost obou prostředí a jistá angažovanost (či jak to nazvat) na straně druhé. To není nic špatného, jen si to čtenář musí uvědomit. V každém případě, není to vůvec veselé čtení. Nejde jen o to, že to nevzbuzuje moc nadějí na brzké a spravedlivé ukončení války na Ukrajině, problém není jen Putin, ale celé Rusko (myšleno lidé) , nebo alespoň jeho rozhodující část To samo o sobě je děsivé. A co je snad ještě horší? Zlo existuje všude, pasivita, odevzdanost a neochota zlu čelit není jen ruská specialita. I když vzhedem k historii a tradici tam tyhle vlastnosti jsou mnohem výraznější než v západním světě. Vždyť skutečnou svobodu a demokracii vlastně Rusové nezažili, nejblíž k demokracii měli po rozpadu SSSR a to byl spíš chaos než svoboda. Nedávno jsem si u jednoho historického románu říkala, že ti padouši jsou tak nelidští a krutí, že to snad není možné. A pak jsem si přečetla Mrazík..., třeba o mučení vězňů. A vzpomněla jsem si na Stanfordský experiment. Jak málo stačí, aby se v normálních "slušných" lidech projevily ty nejhorší vlastnosti. Nejde jen o Rusy, jde o lidi a zlo v nás všech . A kdo z nás by měl odvahu aktivně zlu čelit a riskovat třeba i život? U nás demonstrující dobře vědí, že se jim nic nestane. Co s tím zlem dělat? V naší kultuře naštěstí zatím existují nějaké obranné mechanismy, doufejme, že vydrží. I odkazy na literaturu byly zajímavé, bratry Strugatské jsem četla ještě před rokem 89, Mitrofanov mě inspiroval, abych si je přečetla znovu.