Kapitán Krčmář za sebou zavřel dveře kanceláře, bez hnutí počkal, až automatický zámek cvakne, a potom téměř sprintem seběhl dolů po schodech. Jako vždy si vysloužil pár pohoršlivých pohledů kolegů, uklízeček nebo jiných lidí, kteří z toho či onoho důvodu museli navštívit policejní stanici. Nemohl si pomoct, ale pokaždé, když věnoval odpoledne vyplňování formulářů a dalších administrativních listin, měl nutkání z budovy doslova a do písmene utéct.

I když to bylo proti předpisům, odnášel si v kapse datadisk s databází Interpolem hledaných lidí za posledních dvacet let. Věděl, že až si odpočine a Ivana půjde spát, stráví ještě nějakou dobu studiem portrétů a životopisných dat hledaných zločinců. Nowak Barbarossa mu někoho připomínal a on byl zvyklý řídit se podle rad svého podvědomí.

Neoznačené služební auto, na které měl nárok, nechal na parkovišti. Metrem se domů dostane rychleji, protože krátce po páté začínaly být ulice přeplněné. Proplouval davem a klouzal naoko lhostejným pohledem po tvářích okolo. Úspěšný obchodník, úspěšný hochštapler, někdo, kdo se živí svým umem a je na to patřičně hrdý, zloděj, ať už kradoucí doopravdy, nebo v souladu se zákony. Kdysi se za škatulkování lidí, pro které neměl žádné opodstatnění, styděl, ale dnes už se jím jen bavil. Byla to hra. Pouze ve chvíli, kdy si mohl vhledy, jak tipování sám nazýval, ověřit, je bral v úvahu. Ale s Nowakem to bylo něco trochu jiného. Fascinoval ho. Ten vysoký hubený muž byl – prázdný? Fascinoval? Ještě víc znepokojoval.

Raději se kradmo ohlédl za ženou ve vypasovaných džínách a bundě, která nechávala na odiv odhalené ploché břicho. Se šosy, imitujícími dávné fraky a splývajícími po hýždích, to vypadalo zatraceně sexy. Napadlo ho, že by mohl něco podobného darovat Ivaně, ale hned myšlenku zavrhl. I kdyby na extravagantní výstřelek ušetřil, stejně by ho nenosila. Čím vyšší postavení ve firmě zastávala, tím konzervativněji se oblékala, a co hůř, i chovala.

Už stál před Krakatitem v Jungmannově ulici. Jako každý čtvrtek zde bylo narváno, v kavárně v prvním patře se scházeli spisovatelé, pisálci a spousta dalších lidí nějakým způsobem spojených s vydáváním knížek pokleslých žánrů, které intelektuálové zvysoka přehlíželi. Kapitán se protáhl okolo polic, vybral si ze stojanu další číslo časopisu Světové ponorky, titulní stránka slibovala technický rozbor U-Bootu 551 VIIC, přihodil k němu magazín Střelné zbraně a po chvíli snažení se protlačil k pultu s novinkami. Tlusté knižní špalky s obálkami plnými nahých krásek, svalnatých mužů nebo starců s ohněm v očích ho nezajímaly.

„Nemáte něco nového od pana Rulhánka?“ zeptal se tišeji, než zamýšlel, v okamžiku, kdy se na něj prodavačka podívala.

Shovívavě se usmála. Pochopil, že ho zařadila do skupiny těch, co se za knihy, které čtou, stydí.

„Budete si muset ještě nějakou dobu počkat,“ odpověděla.

„Díky,“ oplatil jí úsměv.

Byla sympatická. Kluk tlačící se k pultu ho udeřil loktem do břicha. Krčmář měl chuť odsunout ho zpátky a informovat ho, že existuje něco jako slušné chování, když si všiml, že nezdvořák současně shazuje z kraje stolu do nachystané tašky jednu knihu za druhou. Než stačil zareagovat, mladý zloděj vykřikl bolestí a pustil tašku s kradeným zbožím, současně i svazek, který právě držel v pravé ruce. Menší podsaditý chlapík se šedivou rozčepýřenou kšticí ho po jeho hbitých prstech praštil tak rychle, až kluk zápěstím narazil na stůl.

„Zlomil ste mi ruku!“ zanaříkal útočně a držel před sebou zchromlou pravici jako zbraň.

Podle úhlu, který svíralo zápěstí s předloktím, nelhal. Podsaditý chlapík se studeně ušklíbl.

„Možná. A jestli odsud rychle nezmizíš, stane se ti ještě něco horšího...“ slova zůstala okamžik viset ve vzduchu. „…třeba zavolám policii,“ dokončil.

Kapitán v duchu vysekl poklonu mužově postřehu a citu pro psychologii. Jeho výhrůžka, i když šlo pouze o oznámení krádeže, vyzněla přímo démonicky.

„Pane Žierny, každý den se spousta lidí ptá, kdy opět vydáte něco od pana Rulhánka,“ oslovila prodavačka šedovlasého.

Kapitán se usmál. Nepředstavoval si, že vydavatel knih plných násilí a krve s dějem, který spádem předbíhal i světlo, bude vypadat tak seriózně, skoro obyčejně. Na druhou stranu, ušklíbl se sám sobě, nikdo by asi nečekal, že kapitán kriminální policie oddělení vražd bude jedním z čtenářů příběhů, kde patřilo k dobrému tónu zabít na každé stránce nejméně jednoho, ale lépe dva až tři policisty.

Odpověď propásl a spořádaně počkal, až na něj přijde řada u pokladny. Vibračního vyzvánění služebního telefonu si všiml až se zpožděním.

„Zaplatím!“ řekl a pánovitým tónem na sebe okamžitě upoutal pozornost. Ukázal nákup, nechal na pultě o desetikorunu víc, než bylo nutné, a rychle vyšel ven.

„Kapitán Krčmář,“ ohlásil se.

„Tady Franta,“ poznal známý hlas. „Promiň, že tě ruším po šichtě, ale máme mrtvolu. Dost hnusnou a myslím, že tě bude zajímat.“

„Zavolám z vozu,“ odpověděl Krčmář a bez dalšího uvažování se rozběhl, protlačil se zavírajícími se dveřmi tramvaje, současně pustil telefon do kapsy kabátu a zachytil se madla.

O pět minut později už seděl v autě a snažil se vmáčknout do proudu vozidel na Lazarské. Nikdo nebyl ochotný ho pustit. Stáhl okno, přilepil na střechu magnetický maják. Nablýskaný mercedes kolem něj chtěl udělat myšku, ale Krčmář neubral a blatník lehce zaskřípal o blatník. Pro policejní vůz to byl jen jeden z mnoha dalších šrámů. Věděl, že mechanik to bude mít za dvě hodiny hotové.