Bormann šťastně škytal. Žaludek měl nacpaný obrovským vepřovým kolenem, hromadou šťouchaných brambor a horou sauerkraut, a to vše zalil několika litry výborného mnichovského piva. Cítil se blaženě. Neměl ani sílu zavolat jednu z úřednic z dálnopisné místnosti, aby ji povalil na velký gauč v rohu.

Na Berghofu panovalo ticho až na měkké kroky stráží SS v černých uniformách, které v noci slídily všude s pistolemi v rukou. Vůdce se svou suitou sledoval jeden ze zakázaných (alespoň pro německý lid) hollywoodských muzikálů plný dlouhonohých blondýn, které zbožňoval, cpal se dorty se šlehačkou a naléval Enzianem, jediným alkoholem, který toleroval, aby se pak s Evou Braunovou odpotácel do postele. Ne že by jí k něčemu byl, říkal si Bormann opovržlivě. Každý věděl, že Hitler nedokáže vytasit svůj kolt. Proč si držel milenku, bylo všem záhadou. Už to musí být roky, co ta nafoukaná štětka Braunová měla něco mezi nohama – a patří jí to. Byla zamilovaná sama do sebe.

Nyní, když nehrozilo, že si ho Vůdce předvolá, Bormann s rozepnutou blůzou, povolenými kšandami a kravatou nakřivo líně sáhl po kameninové láhvi Steinhägeru, severoněmecké kořalky, kterou měl raději než břečku, kterou pálili tady na jihu. Nalil si půl sklenice a napil se. Zachrochtal potěšením, jak ohnivá tekutina zalila jeho hrdlo.

„Ach du Scheisse, das schmeckt!“

Zkontroloval hodinky, zamrkal a přemáhal ospalost. Byly už skoro dvě hodiny. Už nebude dlouho trvat, než přijde očekávaný telefonát z Berlína – samozřejmě pokud vše běží hladce. Gestapák Müller byl naprosto spolehlivý. Musel být – kvůli tomu, co na něj Bormann měl ve svých tajných materiálech o prominentech.

Znovu se zamyslel nad záležitostí s Hessem. Zdálo se, že všechno bezvadně klape. Angličané nedělali humbuk o jeho příletu a na jejich ambasádách v neutrálních zemích jako Portugalsko, Španělsko a Švédsko nepadlo ani slovo o míru. Vůdci se ulevilo, že jeho vyjádření o Hessových duševních problémech patrně všichni věří. Sečteno a podtrženo Hess pomalu mizí ze středu pozornosti, i když se Vůdce několikrát ptal, jak pokračuje záchranná mise. Přirozeně Hitlera informoval o tom, že vše běží jako na drátkách a nepotrvá dlouho, než mu bude moci hlásit, že spolustraník Rudolf Hess byl úspěšně zachráněn.

Zlomyslně se usmál. Pokud vše půjde dobře, „spolustraník Hess“ nebude mít ani za mák šanci znovu spatřit domov. S tím, jak to zařídil, jen štěstí – ne štěstí, zatracený zázrak – může zajistit, že se Hess vrátí. Jeho plán byl bezpečný stejně jako všechny jeho plány a intriky.

Až bude po všem, bude jen potřeba uklidit, zahladit stopy. Himmler byl blbec a figurka. Bývalý chovatel kuřat s kupeckou mentalitou si ani nevšimne, že ho využil. Müller, který coby mnichovský policajt byl před rokem 1933 čelným pronásledovatelem národních socialistů, bude držet hubu, pokud nechce mít problémy. Zbývalo jen vypořádat se s najatým chlápkem. To bude Müllerův úkol.

Na velkém stole před ním zazvonil telefon. Bormann sundal nohy ze stolu a zvedl sluchátko.

„Bormann.“

Hlas na druhém konci okamžitě poznal. Ten bavorský přízvuk se nedalo s ničím splést. Byl to Müller hovořící z centrály gestapa na Prinz-Albrecht-Strasse 10 v Berlíně.

„Nuže?“ zeptal se odměřeně.

Skoro každý Němec se před Müllerem třásl. Věděli, co se děje v zakrvácených celách pod číslem deset. I nejvyšší členové strany náhle zbledli, když padlo Müllerovo jméno. On ne. Ukáže krutému mnichovskému policajtovi, že tady velí on, Bormann, hned od začátku. Čekal.

„Právě jsem obdržel zprávu z Francie,“ odpověděl Müller. „Úderná rota opustila vojenský vlak a je na cestě do Zeebrugge.“

„Výborně. A šéf?“ Měl na mysli Himmlera. „Už ten starej prďola odjel z Berlína?“

Müller se zasmál výrazu „starej prďola“. Ani on neměl naprosto žádný respekt před reichsführerem SS Heinrichem Himmlerem.

„Ne, odlétá z Tempelhofu za prvního ranního světla. Teď je v posteli – podle mých zdrojů – se svou sekretářkou Dorotheou, tou s vlněnými kalhotkami velikosti čtyřicet.“

„Víte, co se říká, Müllere?“ usmál se Bormann. „Chcete-li si udržet dobrou sekretářku, připíchněte ji ke stolu. Ha ha!“

Müller se rozchechtal. I jeho humor byl podobně hrubého zrna.

„To je dobré, opravdu dobré! Zatímco si může vybírat nejhezčí ženské z Berlína, jde do postele s prdelatou kobylou.“

„Dobře. Himmler osobně instruuje údernou rotu v Zeebrugge,“ vrátil se Bormann zpět k věci. „Ale musí mu být jasně řečeno, že útoku velí váš muž a jeho rozkazy jsou rozhodující. Je to jasné?“

„Naprosto. Je to zvláštní chlapík. Typický vídeňský aristokrat. ‚Je mi ctí‘, ‚rukulíbám, madam‘ a všechny ty rakouský sračky. Ale je to nejlepší chlap, kterého mám.“

„Brzy to bude nejlepší chlap, kterého jste měl,“ zdůraznil Bormann minulý čas.

Na druhém konci se rozhostilo náhlé ticho. Bormann skoro cítil, jak Müllerův mozek pracuje, jak trávil to slovo.

„Chcete říct, že musí jít… potom?“

„Přirozeně,“ opáčil lehce Bormann, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. „Nepotřebujeme nikoho, kdo by mohl žvanit. Pro vašeho chlápka to musí být N a N{13}).“

„Potom tedy N a N, reichsleitere. Nechte to na mně. Postarám se o to osobně. Je to vše?“

„To je vše,“ odpověděl Bormann pevně.

„Also dann gute Nacht.“

„Gute Nacht, Müller.“

Bormann zavěsil. Nalil si další Steinhäger a pozvedl sklenici k obrazu sebe a Hesse, visícímu na protější stěně. Hess tam byl jako svědek na jeho svatbě s tou praštěnou ženskou v roce 1929. Jak sebevědomý a nadutý tehdy vypadal, zatímco on zůstával shrbený v pozadí, a vděčný, že ho poctil účastí na jeho svatbě – kriminálník, který v hierarchii strany byl jen o málo víc než účetní. Teď se karta obrátila, tedy skoro.

„Gute Nacht, Herr Hess! Sbohem,“ připil obrazu. Jedním douškem vypil kořalku a s nezvyklou teatrálností na člověka, který se na veřejnosti snažil držet své pocity na uzdě, mrštil prázdnou sklenicí ze všech sil o stěnu. Rozletěla se na tisíce kousků a Bormannova hlava klesla na stůl v opilém spánku.