Schylovalo se k velké kulturní události. Poprvé po mnoha letech měl v naší zemi zase vyjít Vinnetou… A každý ze starších, kdo tu zprávu slyšel, vzpomněl si na své mládí a dýchla na něho indiánská romantika. Výjimku nečinili ani nedávní zarytí bojovníci proti falešné romantice Západu. I oni si vzpomněli na své mládí, i na ně dýchla romantika prérie a orlích per, i oni ji chtěli dopřát svým dětem… Když si ale (konkrétně v Jeseníku) představili frontu před prodejnou a uvědomili fakt, že funkcionáři přece nejsou obyčejní smrtelníci, napsali vedoucímu n. p. Kniha dopis, či vlastně ROZHODNUTÍ: „Obchodní komise Vám ukládá dodat knihu Vinnetou přednostně socialistickým organizacím a zbývající tituly dát dne 16. prosince t. r. do volného prodeje pro ostatní spotřebitele…“
A pak nastaly události hodné pera básníkova… S lešetínským kovářem se to kdysi zkoušelo nejdříve po dobrém, vrchnost si ho chtěla koupit. Nic takového o století dál! Předsedkyně komise Městského národního výboru a příslušník Veřejné bezpečnosti se jen ráno zadním vchodem přišli jesenického knihkupce zeptat, zda bude respektovat rozhodnutí. Vedoucí prodejny šíji svou však nesklonil a otevřeně prohlásil, že ne. A pak sršely jiskry jak v kovárně, když do prodejny přiběhla pracovnice MNV: „Co si to dovolujete!? Okamžitě zastavte prodej! Jménem národního výboru nařizuji…!“ Jesenický prodavač byl stručnější než lešetínský kovář: „Ven!“ Kdysi by vrchnost zabavila celý náklad Vinnetoua, tehdy se však příslušník VB poradil nejdříve s náčelníkem a žádný zákrok neučinil. I tak ale bylo vedoucímu prodejny brániti se odevšad soka velmocného svévoli. Nezpustošili mu sice setby líchu, ani jabloň, sadu skromnou pýchu, nesvedli mu vodu do polí, ani neporušili meze lánu jeho. Chtěli jen výměnu vedoucího prodejny, ředitelskou důtku, nevyplacení prémií po dobu tří měsíců a pokutu 300 Kčs do pokladny MNV.
Vedoucí však hájil práva zkráceného a spory rozvlékly se v dálky nedohledné. Na pokyn Městského národního výboru musely například školy zrušit u rebela objednávky knih a převést je do Jihomoravského kraje.
Leč vedoucí prodejny n. p. Kniha zvedal znovu a znovu tuhou lebku nad nezdary všemi a zuby skřípaje jen šeptal slova: „Zvím, zda spravedlnost v této zemi!“ Ne dlouho však – jakmile to zvěděl, začal shánět výměnu bytu, aby mohl Jeseník opustit navždy.
Těžko by se dalo vyčíslit, kolik energie vydali jeseničtí funkcionáři v zápalu boje o Vinnetoua… A v městečku bylo třeba řešit tolik nedostatků! Tím větší vina knihkupcova. Kdyby byl dodal Vinnetoua přednostně socialistickým organizacím, jejich zainteresovaní představitelé by jej odpovědně prostudovali a s příslovečným vinnetouovským zápalem by se na všechny problémy vrhli. A nemuseli se vrhat na Vladimíra Ondrušku, vedoucího prodejny n. p. Kniha v Jeseníku.
Tak intenzivní boje se odehrávaly na kulturní frontě v polovině 60. let minulého století. Tak kulturně žili naši předkové před čtyřiceti lety. Jedna literární postava zasáhla hluboko do vědomí lidí… Kdo by to dokázal dnes? Snad jedině hokejisté či fotbalisti.
Vinnetou poznamenal citelně i naše školství. V Učitelských novinách vyšel článek Za kluky v páté lavici. Zde je jeho úvodní pasáž:
Ve vzduchu doznívá otázka o individuální četbě a nad lavicemi visí ticho. Prázdné a studené ticho.
Pak vstávají jeden po druhém a odpovídají. Postaví se zpříma, udělají úkrok do uličky mezi lavicemi, ruce připaženy k tělu. Mluví, a jejich hlasy jsou neosobní a bez zájmu, jsou určeny jen tomu místu u katedry. Nad hlavami ostatních plují cize a bez povšimnutí. A jmenují tedy Babičku, ale neřeknou o ní nic; vzpomenou si na Staré pověsti české, ale s bídou vyjmenují pět pověstí; jedno děvče pak přispěchá s Filosofskou historií a jiné s Příběhem opravdového člověka. Cítíte osamělost každého z těch pětatřiceti v lavicích před vámi; jako by mluvili o něčem vzdáleném a šedivém. I ta Babička vám tu najednou zazněla studeně jako sbírka dopravních předpisů. A cítíte, jak je vám z té odměřené a úřední hodiny smutno a úzko.
A potom to najednou přišlo. Nečekaně, prudce, jako jarní vítr nad zemí, uvězněnou v posledním objetí ledových ostrůvků. Sedí v páté lavici, má rozházenou kštici hnědých vlasů a jiskrné oči pod nimi. Jako by přišel z jiného světa: tělem mu co chvíli zapulsuje přemíra obrazů a dojmů, ruce mu hrají hledáním myšlenek a slov, hlas sem tam zadrhne a oči mu zrovna hoří vzrušením. A teď už nemluví ani pro učitelku, ani pro třídu, a horkými slovy, do nichž se sotva vejde záplava vzpomínek blízkých a bohatých, mluví o Vinnetouovi. Stáda mustangů se řítí prérií, v záblescích táborového ohně se plíží lstivý bojovník Kiowů, Sam Hawkins se směje vysokým smíchem a rudý hrdina spojuje svou krev s Old Shatterhandem na věčné bratrství; život hrdinů visí na vlásku a čest má nekonečně větší cenu než život.
Jak se ta třída najednou změnila! Před očima běží pásmo vzpomínek naplněných dobrodružstvím, dech se zrychlil, v očích to svítí napětím a třída je plná slunce. Jaký to silný a čistý proud tryská z té páté lavice!
A najednou je všemu konec. Jediné gesto, pátá lavice ztichla, slunce na stěnách pohaslo a mluví soudružka učitelka. Ubohý rudý Vinnetou! Na smetišti literatury se ocitl, ke krvákům a rodokapsům je připodobněn, a teď leží náčelník Apachů, zesměšněný, nepotřebný, ubohý. A tmavá kštice je zahanbeně a beznadějně skloněna nad pátou lavicí; protože to je jeho hrdina, věrný druh večerních chvil, ideál mužnosti a cti, představitel dalekých světů plných barev a romantických obzorů; v jeho jménu je i on zesměšněn, představen jako zajatec potřeštěných indiánek, a hrstka třídy se poslušně směje hluchým a neúčastným smíchem. Místo v páté lavici se náhle změnilo v pranýř hlouposti a hanby, a oči se vrývají do parket, mezi nimiž zhasíná vzácný a křehký přelud klukovské radosti. Potom se třída zase uklidnila a nad lavice se zavěsilo těžké a prázdné ticho. Obraz dalekých prérií vybledl, poslední jiskry táborových ohňů zčernaly a v opuštěných skalách doznívá slábnoucí dusot kopyt. A mluví se o Erbenově Kytici.
Na tento článek reagovaly Literární noviny ve svém 31. čísle z roku 1965 v příspěvku Boje o kovboje:
Časopis Učitelské noviny dal do rukou našich pedagogů novou výchovnou zbraň – western. V čísle 22 na výrazně upravené poslední stránce dupají v úvodní básni kopyta koní a znějí písně drsné a mužné. „Za kluky v páté lavici“ tam napsal Josef Blažek reportáž ze třídy, v níž při dotazech na individuální četbu Babička zazní studeně jak sbírka dopravních předpisů a Staré pověsti české, Filosofská historie a Příběh opravdového člověka jsou něčím vzdáleným a šedivým. Až jako jarní vítr nad zmrzlou zemí se ozve hlas z páté lavice. Mluví o Vinnetouovi. A třída je najednou plná slunce, jaký to silný a čistý proud tryská z páté lavice, než je nemilosrdně uhašen soudružkou učitelkou… A v článku Sedm statečných čili vzor muže rozbírá K. Mácha „jisté hodnoty výchovné“ tohoto filmu, neboť „mužů není nikdy dost“. To všechno je v pořádku.
Ale nedejbože, abychom ideově dobře ozbrojeni sáhli po této tematice a dali jí svou, specificky naši náplň. Pak by se v jedné z dalších pokusných čítanek mohl objevit vysoce výchovný text asi tohoto znění: Zapadlý ranč. Tři šlachovití a osmahlí kovbojové dostávají měsíční plat. Jejich mozolnaté ruce sjedou k bokům a již vytahují spořitelní knížky. Ten, jehož to pořád táhne do dálek, věčně toulavý, listuje v knížce cestovní. Ten, jenž má vždy ďábelské štěstí, uhlazuje roh výherní vkladní knížky. A ten sebejistý, který ví, co chce, si prohlíží knížku s úroky. Pak v družném hovoru cválají do spořitelny a najednou jim zasviští kolem hlavy několik hvízdajících kulí. To smečka desperátů, neschopných ušetřit jediný haléř, chce tímto způsobem přijít k hotovému. Než ruce našich střádalů, zvyklé šetřit korunku ke korunce, tentokrát nešetří. Nešetří zlosynů, v jejichž tvrdých a okoralých srdcích dávno již vyhasl cit pro hospodárnost, šetrnost a spořivost. Padají k zemi, jeden za druhým, a snad jen v poslední jiskřičce vědomí jim bleskne hlavou již dávno zapomenuté matčino: Hochu, kdo šetří, má za tři…
Když jsme vylučovali kovbojky z našich kin, byli jsme hrdi na to, jak jsme zásadoví. Že nám v zájmu umění a z důvodů výchovných nevadí, když utrpí kasa. Teď se tedy western vrací. Vrací se nejen z důvodů kasovních, ale i jako pomocník v oblasti, která byla donedávna vyhrazena mladým gardám, kalící se oceli a příběhům opravdových lidí. Nicméně to nebyl návrat lehký. Muselo se diskutovat s těmi, kteří viděli v kovbojkách pronikání nebezpečné a nám cizí ideologie. V této přestřelce jsme zvítězili. Protivníkům zůstal argument: Není western jako western. Podívejme se blíže alespoň na dva: Velkou zemi a Sedm statečných.
Ve Velké zemi byl začátek, jaký má být: uhlazený džentlmen, nehodící se mezi drsné muže, přijíždí za svou nevěstou. Vybavila se mi dávná kovbojka – mladíček vystoupil z dostavníku směšně oblečený, nad sebou slunečník. Zanedlouho však, jsa vyprovokován, vystřílel pro výstrahu někomu do klobouku svůj monogram. Čekal jsem něco podobného ve Velké zemi. Nestalo se tak: Hrdina se nechal zesměšnit násilníky před svou nastávající. Měl totiž zásadu: nepředvádět se svému okolí, ale dokázat sám sobě, že za něco stojí. (Tak výchovné i tak aktuální!) Ani ve rvačce nepadl ten rozhodující úder, který maličko pozvedá diváky ze sedadel. Pak jede hrdina kaňonem, nad sebou namířené pušky, a riskuje život, aby zabránil zbytečnému krveprolití. Místo aby přiváděl diváky do varu tím, že sestřeluje jednoho protivníka za druhým (vděčné téma, kutálet se s vrcholku skal dolů!).
To je opravdu něco nového v tomto žánru a zajímalo by mne, jak by vedle tohoto westernu obstála nejméně náročná kovbojka bez jakékoliv psychologie, jen s patřičným kontingentem proděravělých mrtvol. Nebo náš „vyspělý“ divák naplňuje pokladny, protože uvidí „vyspělý“ western? Tuto domněnku však nelze ničím dokázat, jako nelze argumentovat, že u nás chodí lidé víc na koncerty než na striptýz.
A Sedm statečných? Bývalí ideoví vykladači by si přišli na své. Je tam sice dost nebožtíků, ale zároveň kovbojbojovník za rasovou rovnoprávnost, kovboj nezaměstnaný, kterému je nabízena práce v zelinářství, kovboj štípající dříví za snídani. Jsou tam kovbojové toužící se usadit a závidějící rolníkům jejich úděl. A sebekriticky prohlašují, že pro dřinu na poli je někdy zapotřebí větší statečnosti a odvahy než pro toulavý život s pistolí po boku.
Jsme rádi, že jsou opět mezi námi takoví moudří a stateční hrdinové. Doufejme, že nám nezevšední a že nám budou sloužit jako vzor v situacích, kdy je třeba celých mužů (a žen), aby se vypořádali s nějakou nespravedlností.
Dnes, ze začátku 21. století, jsou pro nás tyto „boje“ téměř nepochopitelné. Tehdejší hrdinové jsou většinou muzeální záležitostí a působí dojmem zapadlých vlastenců. Na internetu se Rychlé šípy už jen parodují a Mirek Dušín se stal symbolem pro něco směšného a odtrženého od života. Současní akční hrdinové nenechávají nikoho na pochybách: jasně ukazují, co je zapotřebí k tomu, aby člověk přežil…