Když letouny jednotky Scouting Six odstartovaly z letiště Ford Island, aby přelétly na palubu lodi Enterprise, která už mezitím plula vstříc dalšímu bojovému úkolu, letěl podporučík Micheel spolu se svým novým stálým členem osádky, kterým se stal střelec J. W. Dance. Prováděli toho odpoledne 28. května dlouhý hlídkový let a po mnoha hodinách se vraceli ke své bitevní skupině letadlových lodí. Asi jednu míli od „Big E“ plula letadlová loď Hornet. Během plavby na sever od Havajských ostrovů je doprovázela početná kohorta křižníků a torpédoborců. Po zachycení brzdicího lana záchytným hákem při přistání na palubě nechal Mike běžet motor na volnoběh, aby s ním mohli muži zajišťující manipulaci s letadly na palubě popojet na místo stání. Vystoupil spolu s Dancem z kabiny a odešli do operační místnosti podat hlášení.
Ve velké místnosti to vřelo nejnovějšími zprávami. Jeden z torpédových bombardérů havaroval při přistání a zřítil se do vody. Jeho osádka se zachránila, ale přestože pilot měl hodnost korvetního kapitána a byl velitelem squadrony, nemohli se na svou mateřskou loď vrátit ještě tento den. Loď Enterprise spěchala. Chystalo se cosi velkého. Mike měl pocit, že se o tom on určitě dozví až jako poslední. Na letadlové lodi Enterprise se vše provádělo v nejvyšším spěchu, byla už týden ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti a on si toho dosud vlastně ani nevšiml. Dokonce i strojníci dole hluboko v podpalubí slyšeli, že se něco děje. Nicméně mladý podporučík si ve své mladistvé naivitě myslel, že je to tak normální.
Dne 1. června k nim pak promluvil oficiálně velitel taktického svazu, admirál Spruance. Nepřátelská flotila tvořená bitevními a letadlovými loděmi s doprovodem měla spolu s konvojem transportních lodí brzy zaútočit na ostrov Midway ležící ve vzdálenosti asi tisíce mil (1600 km) od Havajských ostrovů. Admirál Spruance se je chystal nečekaně napadnout. To bylo vše, co k tomu chtěl jejich velitel v tuto chvíli říci. Podle pověstí kolujících v místnosti hotovosti se prý americké rozvědce podařilo prolomit nepřátelský šifrovací kód. Dne 4. června měly na ostrov zaútočit tři různá japonská námořní uskupení. „Panečku, u Midway snad bude celé japonské loďstvo…,“ pomyslel si Mike, když se to dozvěděl.
Oči všech letců si hlídaly matnici dálnopisu v průčelí jejich operační místnosti. Jakmile loď obdržela nějaké zprávy o kontaktu s nepřítelem, byly nejprve vyhodnoceny kanceláří velitele letecké skupiny a po zpracování předány dál ke squadronám. Zatím šlo vidět jen nejnovější informace o meteorologických a navigačních podmínkách. Jejich taktický svaz byl sice neustále v pohybu, ale v zásadě vyčkával v prostoru určené polohy 32 stupňů severní šířky a 17 stupňů západní délky. Toto místo ve vzdálenosti asi 325 námořních mil (602 km) severovýchodně od ostrova Midway vybral admirál Nimitz, velitel americké flotily v Pacifiku.{19} Síly admirála Spruance tam měly vyčkávat na japonské letadlové lodě. Nimitz tento prostor pojmenoval „Point Luck“ (bod štěstí).
Jejich „skippera“ Earla Gallahera to zatím zdánlivě nijak nevzrušovalo. Nevyprávěl jim nic pro povzbuzení bojové morálky ani nedržel dlouhou přednášku o možnostech vývoje taktické situace. Jen je stručně seznámil se známými fakty. Hlavní úkoly průzkumu budou plněny dálkovými těžkými bombardéry B-17 armádního letectva a létajícími čluny PBY námořnictva ze základen na ostrově Midway. Tyto vícemotorové stroje s dlouhým doletem umí nalézt nepřátelské letadlové lodě, které se podle dostupných informací přiblíží k útoku zřejmě ze severozápadu. Podle plánu na ně měly nejprve zaútočit střemhlavé bombardéry námořní pěchoty spolu s těžkými bombardéry armádního letectva. Následovaly letouny z letadlových lodí Enterprise, Yorktown a Hornet. Pro zkrácení dlouhé chvíle při čekání jim velitel nařídil opakování rozpoznávání siluet japonských lodí a letadel promítaných z diapozitivů na plátno. Chtěl, aby jeho piloti dokázali dobře odlišovat nepřátelské stíhačky od bombardérů.
Následujícího dne byl osádce Micheel/Dance svěřen úkol vykonat průzkumný hlídkový let po okolí. Při klikatém kursu plavby vlastního svazu to znamenalo, že bude jejich návrat ještě obtížnější než jindy. Dostali rozkaz zachovávat absolutní rádiový klid v éteru. Velitel Mikeovi řekl, že v případě selhání motoru „musí nouzově přistát na vodu a věřit ve spolehlivost jejich nafukovacího záchranného člunu“.2 Mike najel s letounem vedle startovacího důstojníka a připadalo mu, že tentokrát mají před sebou nějak kratší kus paluby. Docela by se mu líbila delší vzletová dráha. Sešlápl silně brzdy, dal motoru plný plyn a začal si při tom odříkávat nahlas verše 23. žalmu: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti zlého, nebo ty se mnou jsi…“ Pak už mu startér ukázal na příď a poklekem se přikrčil. Počasí bylo příšerné. To je přinutilo k předčasnému návratu. Jediné nové obrysy lodí tvořila letadlová loď USS Yorktown s doprovodem plující o pár mil dál. Americké síly nyní tvořily útočné skupiny letadel ze tří velkých letadlových lodí a k tomu squadrony letadel na ostrově Midway. Na nepřátelské straně se očekávalo velké uskupení sestávající ze čtyř až pěti letadlových lodí se silným doprovodem zahrnujícím těžké bitevní lodě a velké invazní loďstvo. Žádná taková bitva svazů letadlových lodí se ještě nikdy na světě neodehrála. Klíčem k vítězství bylo zcela evidentně to, kdo nalezne nepřítele jako první. Očekávalo se, že Japonci zahájí útok svými bombardéry na ostrov Midway za úsvitu, proto měly střemhlavé bombardéry zaútočit na lodě v době před jejich návratem zpět.
Dne 3. června odstartovalo ještě několik letounů na průzkum, ale zbytek jejich squadrony vyčkával v pohotovosti. Panovaly obavy z možného napadení lodí. Dopoledne ohlásilo jedno z pozemních průzkumných letadel z Midwaye nalezení „hlavního tělesa“ nepřátelského loďstva připlouvajícího k ostrovu od západu. To vyvolalo chvilkové nadšení, které brzy ochladlo, když kdosi vpředu místnosti oznámil: „Tento svaz je invazní flotila, nikoli uskupení letadlových lodí.“ Od té chvíle nevěnoval nikdo nepřátelské invazní flotile pozornost. Zpráva ale obsahovala kurs a rychlost plavby, a tak si Mike zanesl trasu pohybu do mapy. Podle jeho názoru byla tato plavidla stejně mimo dolet jejich letadel, což ho zajímalo ze všeho nejvíce. Pozdě odpoledne potom přišla zpráva, že armádní letadla našla čtyři velké nepřátelské lodě a jednu se jim podařilo zřejmě poškodit, když při jejich odletu „hořela zuřivými plameny“.3 To vše sice byly jen útržkovité zprávy, ale po celý den je utvrzovaly v přesvědčení, že k velké bitvě dojde určitě nazítří. Poslední navigační informace, která se objevila na průčelí operační místnosti v sedm hodin čtyřicet minut večer, ukazovala, že se jejich svaz obrátil a nyní směřoval obecným kursem plavby k ostrovu Midway. Letadlová loď Enterprise však stejně jako ostatní v rámci obrany proti ponorkám po celou noc měnila směr a kličkovala v souladu s plánem číslo sedm.4 Následujícího rána se měla spolu s celým svazem nacházet v poloze přibližně 200 mil (370 km) severoseverovýchodně od ostrova Midway.
Následujícího dne 4. června měla jednotka Scouting Six budíček stejně jako ostatní létající personál v půl čtvrté ráno. Napětí v operační místnosti bylo hned od rána vysoké. Mike se raději stáhl do ústraní - seděl zasmušile vzadu, kouřil cigarety a jen pomalu usrkával kávu. Nechtěl mít později během dlouhého letu potíže. Jen málokdo promluvil. Přesně po půl osmé vyťukal dálnopis zprávu „letadlové lodě spatřeny průzkumným letounem“.{20} Vzrušení z té „velké chvíle“ však pořád nebylo dokonalé, protože se stále neobjevovaly informace o poloze japonských letadlových lodí, kursu jejich plavby a rychlosti. Napětí a úzkost vrcholily. Micheela napadlo, že bez těch důležitých informací měla taková zpráva význam asi jako: „Máme tady hromadu lodí, které někam plují.“ O deset minut později se objevila další zpráva od jiného průzkumného letadla: „Mnoho nepřátelských letadel letí směrem k ostrovu Midway, kurs 320, vzdálenost 150.“ Piloti si vypočítali, že se nepřátelská letecká formace pohybuje ve vzdálenosti přibližně 230 mil (426 km). Tato druhá zpráva sice potvrdila přítomnost nepřátelských letadlových lodí, ale jejich jednotce stále chyběly informace, aby se na ně mohl naplánovat útok. Vycházelo se z toho, že japonská letadla zřejmě letí přímou linií od lodí k ostrovu, a tak se loď Enterprise otočila a plula jim vstříc. „Mluvčí“ (což byl praporčík s telefonním sluchátkem u hlavy) vzápětí zakřičel: „Piloti, nastoupit do letadel!“ Muži Scouting Six povstali a udělali cosi neobvyklého. Navzájem si potřásali rukama a přáli jeden druhému mnoho štěstí. Do toho znovu zavelel praporčík: „Zpět! Všichni piloti zpátky do operační místnosti!“5
„Co se to k čertu děje?“ zeptal se kdosi vpředu, když se všichni nahrnuli zpátky dovnitř. Podporučík Micheel si v duchu sám vyhodnotil situaci. Stejně jako většina nových pilotů u jednotky dosud nikdy neodstartoval z paluby lodi s pumou o hmotnosti 500 liber (227 kg) podvěšenou na závěsníku pod trupem a s párem 100librových (45 kg) pum pod křídlem. Na průzkumné lety se létalo pouze s protiponorkovou hlubinnou náloží o hmotnosti 350 liber (159 kg) pod trupem a ještě nikdy neměl možnost vyzkoušet si start s plným bojovým nákladem 700 liber. Soudě podle údaje nízké rychlosti větru na matnici dálnopisu už se připravoval na to, že se tak jeho stroj Dauntless určitě propadne nejmíň o dvanáct stop (3,7 m) pod okraj letové paluby na přídi, než dosáhne letové rychlosti.
Uplynulo dalších deset minut. Potom přišla konečně zásadní zpráva. Další hlídkový letoun PBY informoval obránce ostrova Midway a odtud byla tato zpráva předána na loď Enterprise. „Dvě letadlové lodi s doprovodem plují kursem 320, vzdálenost od Midway 180 námořních mil.“ U jednotky VS-6 si všichni poznamenali tyto údaje a zanesli do map - kurs plavby nepřítele a rychlost pohybu vlastního svazu, aby si z toho dokázali odvodit pravděpodobný bod setkání. Ten teď vycházel ve vzdálenosti přibližně dvě stovky mil od Mikeova taktického svazu. To znamenalo, že se japonské letadlové lodě nacházejí ještě asi pětadvacet mil (46 km) mimo účinný bojový dolet jejich letounů Dauntless.
Celková taktická situace už byla jasná, když se Gallaher vrátil z porady u velitele letecké skupiny, aby poučil příslušníky své squadrony. Letadlová loď Yorktown dostala rozkaz vyčkávat v současné poloze a lodi Enterprise a Hornet měly pokračovat v plavbě na jihovýchod, aby se k nepříteli co nejvíce přiblížily. Velitel letecké skupiny měl v úmyslu vydat rozkaz ke vzletu při první možné příležitosti k úderu, což mohlo nastat každou chvíli. Svým způsobem ovlivňovalo celou akci i počasí. Moře bylo klidné a obloha jasná. Vítr vanoucí od jihozápadu vyžadoval, aby letadlové lodi (i nepřátelské) pluly pro přijímání i vzlet letadel proti němu, tedy ve směru od ostrova Midway. Po vzletu měly všechny čtyři squadrony z lodi Enterprise vytvořit velkou formaci pro koordinovaný úder. Tato formace poletí přibližně jihozápadním směrem, kde určitě narazí na nepřítele.
Jako součást běžné rutiny si piloti pro případ nouze poznamenali i polohu nejbližší pevniny. Tou byl ostrov Midway. Pro orientaci ohledně návratu na loď Enterprise jim Gallaher tentokrát řekl, že nebude stanoven žádný konkrétní bod setkání. Uvedl jenom to, že jejich loď popluje plnou parou směrem k ostrovu Midway. Mezitím začaly docházet zprávy o bombardování ostrova Japonci. Squadrony torpédových bombardérů poletí v malé výšce patnácti set stop (457 m), střemhlavé bombardéry pak cestovní rychlostí v hladině dvaceti tisíc stop (6096 m) a stíhačky je měly krýt shora ještě o něco výše. Stíhací letouny Wildcat měly ve vztahu k bombardérům kratší dolet, a tak si Mike všiml poznámky jejich „skippera“, že je budou krýt jen po dobu tří čtvrtin letu, ale potom se musí vrátit zpět. To mu trochu nedávalo smysl. Spojovací důstojník jim potom řekl, aby se vůbec nenamáhali se zapínáním zařízení YE/ZB při návratu. Na lodi prý nebude zapnutý naváděcí radiomaják. Mike už ani neměl možnost zeptat se proč.{21} Nastal čas jít na věc.
Během Gallaherových závěrečných slov o tom, že japonské lodi budou určitě pokračovat v plavbě k ostrovu, si Mike ještě poznamenal poslední opravy kursu a rychlosti plavby. Když stejně jako ostatní piloti dokončil svůj propočet v navigační tabulce, dospěl ke stejnému výsledku jako oni. „No, to vypadá, že budeme blízko k hodnotě maximálního doletu,“ řekl Mike. Pak asi v devět hodin přišel rozkaz nastoupit do letadel. Při rozchodu s ním ještě promluvil jeho velitel sekce: „Drž se ve formaci. Nesmíš se opozdit, drž se ostatních.“ Micheel potom musel projít kolem téměř všech letadel jednotky, než našel to jejich. Mezitím už startovalo několik stíhaček zajišťujících ochranu letadel během vzletu.
Za letouny jeho squadrony stály stroje Dauntless bombardovací jednotky Bombing Six, které měly pod trupem zavěšené pumy o hmotnosti 1000 liber (454 kg). Palubní střelci už čekali spolu se šéfmechaniky u letadel v tom moři šedomodré barvy. Mike se pozdravil s Dancem a nastoupili do kabiny letadla s taktickým označením 6-S-17. S tím ještě nikdy neletěl. Jeho motor však naskočil velmi hladce. Začal popojíždět za dalšími letadly ke startu a zjistil, že půjde do vzduchu jako druhý z jednotky. Právě v okamžiku, kdy dal pilot před ním motoru plný plyn, si všiml, že na ochozu PriFly na můstku právě umisťují tabuli s aktualizovanými údaji. Štáb letecké skupiny tak poskytoval pilotům nacházejícím se dosud na palubě nejnovější informace o poloze nepřátelských lodí. To bylo šílené. Musel pojíždět vpřed. Do jeho prvního pokusu o vzlet s maximálně zatíženým letadlem zbývalo už jen pár vteřin a v duchu byl někde v polovině odříkávání 23. žalmu, takže si Mike nestihl nic z toho poznamenat. Stačil už jen dát znamení zdviženým palcem a uvolnit brzdy.