Do Perugie jsme na sebe nepromluvili. Na náměstí jsem zaparkoval. Bylo kruté poledne, obyvatelé zmizeli beze stopy v oné druhé Itálii, kterou si představuji jako klimatizovaný ristorante u řeky Styxu, z něhož vyjdou teprve k večeru na sběr sušených turistů. Vzdor tomu jsem schválně usedl k jednomu z malých stolků stojících na rozpálené dlažbě hned u zdi paláce dei Priori. Po chvíli se malátně dostavil černovlasý číšník.
– Budeš jíst? zeptal jsem se jí chladně.
Zavrtěla hlavou. Musela mít příšerný hlad, stejně jako já.
– Mezzolitre, přikázal jsem.
– Va bene, signore.
Podrobnosti ho nezajímaly. Piazza del Quatro novembre, rámovaná přísnými středověkými portály, vypadala jako obrovská přesvícená filmová kulisa. Občas přejel od portálu k portálu prázdný autobus, jinak byla tichá a liduprázdná, dokonale připravená k příštímu záběru. Z fontány Maggiore pili holubi. Chyběl už jenom svatý Bernhardin z nedaleké Sieny, aby začal vyvolávat své modlitby za mír.
Přinesl naštěstí studené bílé víno. Vypili jsme je naráz. Jako vždy to jen rozpoutalo mou žízeň. Objednal jsem velkou karafu. Zaléval mne pot. A rostla ve mně hořkost, až se provalila.
– Myslím, že bychom si měli promluvit, řekl jsem.
Pili jsme druhý litr. V opilosti bývala ještě nepřístupnější argumentům, ale už mi to bylo jedno.
– Pokoušel jsem se pět let snášet tvé rozmary a sobectví, ve víře, že jednou musí přestat. Ztratil jsem veletucty hodin a tunu energie, abych ti vyložil nejzákladnější věci. Mohl jsem najít padesát ženských, které by bez váhání opustily všecko, aby mohly sdílet můj život, aby mi pomáhaly dělat, co dělám. Nejenže tě to nikdy nenapadlo, tys nevynechala jedinou příležitost, jak mě pokořit. Věděla jsi, že jsem komunista, ještě než jsi ke mně poprvé přišla, věděla jsi to jako všichni. Bylas pět let svědkem, jak se peru o věci, které mi mohly být koneckonců lhostejné. Viděla jsi, jak si natloukám hlavu a komplikuju život, ačkoliv jsem si mohl při své profesi žít jako rudé kníže. Ale nejen to, tys věděla, že to má dokonce smysl, že ta donkichotiáda probouzí řetězovou reakci, že směřuje k naději, která má obsah a tvar. A přece ti to nevadilo, abys při každé idiotské příležitosti neřekla to své svrchované vy! Je mi čtyřicet, nemám pleš ani břicho, dvacetileté holky mi píšou milostná psaní. Přesto jsem stačil prožít světovou krizi, Mnichov, okupaci, heydrichiádu, nálety, barikády, Únor, procesy, Dvacátý sjezd i Pražské jaro! Dějiny mají své hráče i diváky. Nevyčítám už dávno nikomu, že se jen dívá. Ale nenávidím diváky, kteří lhostejně přihlížejí zotročování, hladomorům i válkám, aby pak ze svých lóží odsoudili povstalce, že nezaklepali a nepřezuli se do trepek. Tři roky jsem usiloval o vítězství své revoluce. Dvacet let o její čistotu! Dvacet let trval zápas, obtížnější než kterýkoli jiný, protože tu náhle nebyl zákop proti zákopu, protože protivníci měli stejnou minulost, stejný jazyk, stejnou stranickou legitimaci v kapse. Dvacet let trval spor komunistů s komunisty, spor o výslednou tvář revoluce, v němž naši soudruzi u moci použili nejednou jako krajního argumentu šibenice. My jsme tu konfrontaci přijali a my jsme v ní zvítězili. Když jsme našli pevný bod, pro sebe, ale i pro vás, místo uznání opět zvedáte čisté ruce a říkáte nám všem bez rozdílu – vy! Pět let jsem tě noc co noc objímal, pět let jsi ve mně četla jako v knize, protože jsem tě miloval, protože jsem chtěl, abys mi porozuměla. Po pěti letech jsme si vzdálenější než na začátku. Politika mezi námi leží v posteli jako obnažený meč, a kladeš jej tam ty. Činíš mě zodpovědným za to, že není telecí maso, že vyrábíme špatné boty, že nemůžeš cestovat po světě, kdy a kam se ti zachce. Připisuješ na mé konto rozkopané ulice, padající římsy, nudné noviny, zbabělé poslance a všemohoucí policajty. Beru to jako hozenou rukavici, která mne nutí ještě víc odbíhat od psaní, starat se o věci, do kterých mi koneckonců nic není. Pak jednou, konečně! přijde den, přijde týden, přijde čas, kdy těch dvacet let vydá plody, kdy život znovu začne stát za to, aby se žil. A v tu chvíli se ty, o kterou mi šlo, zvedáš na tribuně s pocitem nudy a hnusu, abys pronesla příměr o blbé žaluzii!
Překvapilo mne, že necítím hněv ani lítost. Náhle jsem jasně pochopil, že mne u ní držel vlastně už jen vzdor. Chtěl jsem jí dokázat, že mám pravdu. Teď se stalo. Byl jsem zas volný a svobodný jako má vlast. Našla svůj pevný bod. Také já jsem ho našel.
– Rozejdeme se! Tentokrát doopravdy. Koupím ti letenku, anebo, jestli chceš, můžeš se vrátit mým vozem sama. Chci mít konečně pokoj od politiky, od tebe, od všeho. Chci mít poprvé v životě skutečné prázdniny, prázdniny od života. Až se vrátím, začnu úplně znova. Bude to i můj druhý poločas.
– Máš pravdu, řekla. – Vyndej mi kufr a nezdržuj se.
– Napřed ti snad musím zařídit odjezd…!
– Kam bych jezdila? Mně se tu líbí.
– Víš dobře, že je to nesmysl. Neumíš ani jednu řeč.
– K čemu jsem se je měla učit? Díky vám jsem vyrůstala v zemi, odkud se smělo jezdit nejdál na Slovensko.
– Mám dojem, že jsi za poslední tři roky projela půl Evropy.
– Ano. Ale s tebou.
– Děkuju za upřímnost. Naštěstí víš, že teď už můžeš vyjet i beze mne. Nic ti tedy nebrání, aby ses vrátila domů a našla si konečně někoho podle chuti.
– Ani mě nenapadne, řekla. – Vracela jsem se tam vlastně jen kvůli tobě. I když to čím dál méně chápu, je asi fakt, že jsem tě musela mít ráda. Zajímal jsi mě snad právě proto, že jsi byl jeden z nich. Když jsem si přečetla jmenovku na tvých dveřích, jímala mě hrůza, co by tomu řekli rodiče, příbuzní, spolužáci. Patřil jsi k těm, které jsme nenáviděli. Učili jsme se ve škole tvoje básně o Gottwaldovi, o straně, o našich velkých osvoboditelích. Hádali jsme se, jestli je píšeš z blbosti, anebo pro peníze. Chtěla jsem to vypátrat. Tím spíš, že jsi na blbce nevypadal. Chtěla jsem vědět, jací jste doopravdy. Zjistila jsem ke svému úžasu, že tomu všemu skutečně věříš. Ale i v té rudotě občas problesklo něco lidského. Snažila jsem se to v tobě probudit. Chtěla jsem, abys pochopil, co si o vás myslíme. Tys to pochopil po svém. Snažil ses přesvědčit mě. Sedali jsme s lidmi, kteří byli neobyčejně nudní, tahal jsi mě na schůze, které mi připadaly nesmyslné, pořád jsi úporně bojoval za něco, co bylo v podstatě směšné. Za dvacet let jste dosáhli obrovského vítězství: přivedli jste nás slavně tam, kde jsme byli už před dvaceti lety. A zase chcete, abychom vám děkovali za krásnou vyhlídku. Vrať se sám, mě už nezajímá. Poznali jsme vás až příliš, než abychom mohli uvěřit, že se jí dočkáme. Jeď a nestarej se, já se tu neztratím. Mám po krk života v kleci. A jsem, koneckonců, naštěstí ženská! Klidně jeď, ručím ti za to, že i bez tebe jsem do večera v Římě, do týdne se domluvím a do měsíce vdávám, dokonce nejen bohatě, ale i z lásky. Mám díky vám ještě jednu výhodu. Abychom dali cele svá srdce světové revoluci, zatajili jste nám už ve škole, že máme vlast. Bylo neslušné zpívat hymnu či vyvěšovat vlajku, pokud kolem nevlály vlajky a nehřměly hymny našich bratří. Učili jste nás, co řekl první tajemník mongolské strany o chovu skopců, ale zatajili jste nám, že první prezident naší země byl filozof. Proměnili jste v muzeum dům, kam jednou náhodně zašel Vladimír lljič, ale nechali jste nás nevědomé chodit kolem domu, kde se narodil a psal Franz Kafka. Místo do hrobky českých králů jste nás vodili k nabalzamované mrtvole Klementa Gottwalda. O pár let později jste ji spálili s káravým podotknutím, že šlo o produkt kultu osobnosti. Jako by se nabalzamoval sám! Vypukl věk vůdců, kteří postrádali dokonce i osobnost. Jaký div, že jste museli změnit státní znak a popřít národní tradice, aby ten rozdíl nebil tolik do očí. Trvali jste na tom, abychom se stali ryzími internacionalisty. Dalo nám to práci, ale vyplatila se. Zbavili jsme se sentimentálních pout. Můžeme vyměnit Prahu za kterékoli město, aniž bychom postrádali víc než pár krásných portálů, které lze najít i jinde. Můžeme vyměnit hymnu, vlajku i řeč, aniž bychom ztráceli víc než pár prázdných symbolů, jaké jsou k mání všude. Nikdo nám nevštípil dějiny ani tradice. Změnit vlast není pro nás těžší než přestoupit z tramvaje do tramvaje. Nejsem si jistá, jestli jste právě tohle chtěli, ale je fakt, že jste to dokázali. Dnes vidím, že dokonce není těžké ztrácet tebe. Až zmizíš támhle v té protější ulici, přijde mi, jako bys nikdy nebyl!
To mi stačilo. Vstal jsem a došel k vozu, vytáhl její kufr, její tašku, její porůznu zastrkané věci. Položil jsem to všechno na rozpálenou dlažbu a zabouchl za sebou dveře. Vůz se podobal peci. Spustil jsem rychle všechna čtyři okna a nastartoval. Ještě jednou jsem k ní otočil hlavu. Seděla bez pohnutí nad dvěma skleničkami, sama na té obrovské scéně mezi Palazzo dei Priori a Dómem, kterou právě opouštím po svém posledním výstupu. Teď už jsem bezpečně věděl, že to dokážu. Byla cizí a vzdálená jako ženy na začátku mé milostné abecedy, už dávno neskutečné a neuvěřitelné. Nezůstala ve mně ani láska, ani zodpovědnost. Ostatně – nestála o ni. Patřila už do jiného světa. Vždycky do něho patřila, to jen má věčná naivita mi namlouvala opak.
Odbrzdil jsem. Vůz se pomalu rozjížděl z prudkého svahu. Ještě jednou se mihly ve zpětném zrcátku barevné stolky. Pak jsem vjel do protější ulice. Nic se ve mně nepohnulo. Naopak. Začal jsem přemýšlet o mladých krásných dívkách, které pozítří potkám v srpnové Praze. O těch padesáti, které bez váhání zahodí všechno, aby mohly sdílet můj zbrusu nový život. Pot, který ze mne přímo lil, mi poprvé nebyl nepříjemný. Sluneční žár mne očišťoval jako sauna. Duševní příprava nanečisto dopadla bezvadně. Mohl jsem to tedy zkusit doopravdy. Ça ira!
– Nuže, řekl jsem, – na tvé osvobození od vlasti, jakož i na mé od tebe!
Připila si se mnou. Položil jsem na stůl její pas.
– Snad ti bude ještě chvíli k něčemu dobrý.
Zvedal jsem se, sbíraje síly, abych zpříma došel k vozu, když se ozval podivný hlas. Bylo to spíše táhlé skučení, znásobené ozvěnou.
Ze středověké kulisy vyběhl na scénu kamenným průjezdem snědý muž s balíkem novin. Když doběhl téměř k nám, zavolal opět mečivým hlasem.
– Cecoslovacchia č occupata!
Na potištěné plachtě, kterou zvedal přímo proti mým očím, byla důvěrně známá silueta hranic probodena ze všech stran šípy vojenských operací. Z velkého snímku v rohu na ni mířilo dělo tanku.
Uvědomil jsem si s ulehčením svou opilost. Někdy se mi stává, že po alkoholu usínám a mívám pak spíše než jindy své groteskní, absurdní sny. Uslyšel jsem však podivný zvuk a otočil hlavu.
Hlasitě plakala.
Podíval jsem se lépe na ten tank.