Oba vědci se sešli v laboratoři v osm ráno a zamířili rovnou do zadní odpočívárny, kde Giovanni Bersei poučil Charlotte Henneseyovou o tom, jak zacházet s podle jeho mínění nejdůležitějším kusem vybavení v laboratoři - automatickým přístrojem na kávu Gaggia, který na stisknutí tlačítka vydával požadovaný teplý nápoj.
„Tak povídejte. Jaká byla návštěva chrámu včera večer?“
Protočila panenky a podala mu stručné shrnutí, zakončené vylíčením nepříjemného setkání se Salvatorem Contem. Svěřila se mu, že ji to znervóznilo natolik, že se rozhodla prohlídku okamžitě ukončit. Spokojila se s tuňákovým sendvičem ze samoobslužné restaurace Dómu svaté Marty a brzy zalehla. Nebyl to zrovna nejzábavnější večer, připustila, i když byla ráda, že se jí povedlo trochu dohnat nedostatek spánku. „A jaké bylo to ossobucco vaší ženy?“
Protáhl obličej. „Nic moc. Carmela je dobrá na spoustu věcí, ale vaření k nim nepatří. Vlastně je to možná ta úplně nejhorší kuchařka v celé Itálii.“
Lehce ho klepla po rameni. „Vy jste příšerný, Giovanni. Doufám, že jste jí to neřekl.“
„Zbláznila jste se? Já si svého života cením.“
Oba se rozesmáli.
Bersei se podíval na hodinky. „Připravená začít?“
„Jdeme na to.“
Ještě jednou si naplnili pohárky a pak se vrátili zpátky do hlavní místnosti, kde se zastavili u pracovního stolu, oba oblečení v laboratorních pláštích. Urna s tajemnou kostrou uvnitř zůstala tak, jak ji nechali včera.
Bersei podal Charlotte novou roušku a latexové rukavice a ona si je nasadila. Jak tak hleděla na ty kosti, napůl očekávala, že se z nich vynoří ruka s přesýpacími hodinami v ruce.
Když si Bersei nasadil vlastní roušku a rukavice, vytáhl digitální fotoaparát Canon EOS, nastavil ho, pořídil pár snímků a zase jej odložil.
Vědci rozestoupení na opačných stranách pracovního stolu začali kosti postupně vyndávat ven a opatrně je pokládali na gumovou podložku. Pomalu začaly zase nabírat podobu kostry: dlouhé kosti na nohou a na rukou, pánev a volné svazky žeber, páteřní obratle a konečně jemné, složité kůstky dlaní a chodidel.
S neskutečnou péčí zvedla Charlotte z urny lebku. Jednou rukou podpírala spodní čelist a druhou kulovitou část lebky, když ji pokládala na konec znovu poskládané kostry.
Bersei provedl rychlou vizuální prohlídku. „Vypadá to, že je tady všech dvě stě šest kostí.“ Zvedl Canon a pořídil pár dalších záběrů kompletní kostry.
Charlotte ho přitom sledovala. „Fajn. Tak pojďme zjistit, jak tenhle pán umřel.“
„Po pravdě řečeno, nevíme ještě, jestli se jedná o muže, doktorko Henneseyová,“ opravil ji zdvořile. „Mohla by to být žena.“
Charlotte naklonila hlavu na stranu. „Jistě. Ale pochybuji, že žena by dostala tak zdobnou schránku.“
Bersei zvedl obočí, nedokázal poznat, jestli žertuje.
„Nepanikařte. Nechystám se na vás vytahovat feminismus,“ prohlásila. „Nechám si to na později.“
„Jen buďte mírná.“
Oba vědci se shodli, že jejich prvním krokem bude forenzní patologické ohledání, které by mělo pokud možno určit příčinu smrti, pak bude následovat rekonstrukce tělesné podoby toho člověka. Charlotte spustila nahrávací přístroj na pracovním stole, aby jejich postup zdokumentovala. Později budou ústní poznámky přepsány. Ze zásuvky stolu vytáhla dva páry speciálních teleskopických brýlí. Jedny podala Berseiovi, druhé si nasadila a sklopila teleskopické čočky.
Začali s lebkou, oba se přitom nakláněli co nejblíž, aby ji mohli prostudovat do nejmenšího detailu.
„Vypadá skvěle,“ prohlásil Bersei a podíval se po ní přes brýle.
Charlotte zhodnotila rozměry a tvar. „Hranatá čelist, výrazné nadočnicové oblouky a místa svalových úponů. Opravdu se zdá, že máme co dělat s mužem.“
„Nejspíš máte pravdu,“ připustil Bersei. Naklonil lebku dozadu, otočil ji a prozkoumal vnitřní dutinu. „Sutury jsou pořád viditelné, ale všechny splynuly. Podívejte tady,“ ukázal na lebeční šev připomínající vyhlazený zip, kde se setkávaly zubaté okraje lebečních kostí.
Charlie bylo jasné, co tím myslí. Čím mladší je subjekt, tím výraznější se jeví linie lebečního švu, vypadá jako dva těsně do sebe zapadající listy pily. Čím je starší, tím více se švy blíží k bodu, kdy se spojení stane neznatelné. „To znamená, že se díváme na někoho minimálně dvaceti až třicetiletého?“
„S tím bych souhlasil.“ Bersei lebku několikrát obrátil a prohlédl si její povrch. „Nevidím žádné známky poranění hlavy, vy ano?“
„Žádné.“
Oba vědci teď obrátili pozornost k dolní čelisti.
„Zuby jsou ve skvělém stavu,“ poznamenala Charlotte. „Doufám, že moje zůstanou taky takhle zachovalé. Tenhle muž měl ještě kompletní chrup. Nevidím ani žádný náznak onemocnění ozubnice.“ Na vteřinku se narovnala, aby si na brýlích zvýšila zvětšení čoček. „Sklovina intaktní. Žádné kavity ani nestejnoměrné namáhání.“
„Zvláštní.“
„Možná neměl rád sladkosti.“
Přesunuli se ke krční páteři, pečlivě ji prohlíželi a hledali abnormality.