Hádka bývá charakterizována jako vítězství emocí nad intelektem. To by samo o sobě nemuselo ještě být tak problematické – za předpokladu, že bychom si to uvědomovali. V hádce je opak pravdou. Člověk se většinou považuje za klidného, racionálně uvažujícího, i když přesně tohle mu chybí. Argumentace je zákonitě zkreslená. Myšlení je city ovlivněno natolik, že se vymyká logické kontrole. Dochází k dvojí selekci. První, „vnějšková“, vybírá podněty, jež vlastní emoční ladění podporují. Druhá, „vnitřní“, volí obdobně ze zkušeností a vzpomínek. Poněkud to vše připomíná soudní proces v časech totality. Do dnešních dob se zachoval záznam procesu s Miladou Horákovou, jakož i rozhlasová nahrávka s obecně neznámým jihočeským sedlákem, jemuž bylo nejprve znemožněno splnit dodávky a pak byl za to souzen. Slova se samozřejmě od ostré partnerské hádky odlišují, nesrovnatelné jsou i důsledky a prostředí. Pokud se ovšem zaposloucháme, je zřejmé, že podezření je zde považováno za jistotu provinění. Nátlak na protějšek připomíná tzv. vymývání mozků. Fakta jsou vnímána jen jako černá anebo bílá („kdo nejde s námi, jde proti nám“), třeba i vynucené nebo jinak zmanipulované přiznání má cenu absolutního důkazu. Protivník v hádce je ponižován a to čím více, tím lépe. Jako by míra zdeptání a urážení dodávala zjevně chatrné argumentaci na průraznosti a dokonce pravdivosti. Argumenty protistrany nejsou vnímány, obžalovaný je přerušován, překřikován, kárán. O pravdu samozřejmě nejde. Výsledek soudu je dán předem. To ovšem nic nemění na dramatickém projevu prokurátora. V hádce ovšem mnohdy bývají takoví prokurátoři dva a obžalovaným je pravda… jen obhájce nenajdeme a pokud snad je přítomen, jeho role bývá podobně jako ve výše zmíněných procesech zcela formální.