Recepce nakladatelství nepůsobila moc přívětivě. Neměli tu zvonek, kterým by člověk na sebe upozornil. Nestála tu dokonce ani židle, na kterou byste se mohli posadit, ledaže byste zašli za pult a obsadili oranžové otáčecí křesílko, náležející recepční. A tak tu Anna stála, ťukala špičkou boty o dřevěnou podlahu a byla stále napjatější. Velice pomalu minula čtvrthodina. Pak vtrhla uspěchaně dovnitř recepční Linda, svižným pohybem se posadila, jako by měla v hýždích i v nohou pružiny, a pronesla veselým tónem, jakým by byla uvítala kohokoli, od úředníka z finančního úřadu až po jejich nejúspěšnější ženskou spisovatelku: „Á, Anno! Jak se pořád máte? To je ale krásný plášť!“
Anna na sobě měla růžový plášť, který si koupila včera v Brown Thomas, aby se líbila Vincymu.
„Díky,“ odpověděla. Najednou si vzpomněla, že Linda ji většinou irituje. Proto nepřidala žádnou vřelou nebo přátelskou poznámku. Už se naučila pár triků od Ludmilly. Nedodala nic.
Účinkovalo to uspokojivě: uvedlo to Lindu do rozpaků, i když jen nepatrně. Ještě si uchovala zbytečky zranitelnosti, přestože její práce jí ukládala dělat hlídacího psa vydavateli, což zase znamenalo jednat několikrát denně s naštvanými nebo aspoň rozladěnými autory. Většina z nich se zdejší redakci fyzicky nepřiblížila a spokojili se se vzdycháním do telefonu, ale mezi každou hromádkou odmítnutých se našel jeden nebo dva, kteří se sem přiřítili, vtrhli od výtahu do recepce a dali Lindě v plné míře najevo, jak se cítí. Pod svým pultem měla zvonek alarmu, který však musela použít jen jedinkrát, když na ni jeden autor postmoderní prózy o irských politicích vytáhl ze svého batohu zbraň s upilovanou hlavní. Jakmile uslyšel policejní sirény, uklidnil se a vytratil se, ještě než se policisté objevili na místě, a v tom rozruchu tu zapomněl svůj příšerný rukopis. (Linda nevěděla, co s ním udělat: kdyby mu ho poslala zpátky, mohlo by to vyvolat další rozzuřenou reakci; na druhé straně se ho bála skartovat, protože i to by mohlo mít neblahé následky. Tak si ho ponechala. Měla ho doteď. Ležel v hromadě odmítnutých rukopisů na stole už dva a půl roku a jeho stránky už na okrajích začínaly žloutnout.)
„No, tak tedy, co pro vás můžu udělat?“ zeptala se.
„Mám tady schůzku na dvanáctou hodinu s Elizabeth,“ oznámila jí Anna chladně.
„Aha!“ Linda se zatvářila překvapeně. „Nezmiňovala se mi o tom.“ Něco hledala ve svém počítači. „Je na schůzi,“ řekla bezvýrazně po chvilce.
Anně se sevřel žaludek. „Tak jí prosím řekněte, že jsem tady,“ požádala recepční.
„Ta schůze je v Londýně,“ odvětila Linda. Podívala se Anně do očí. „Něco se popletlo. To je mi velice líto…, nepřijela jste jen kvůli tomu, že ne?“
Jako bych měla ve zvyku se tady stavovat na šálek čaje, pomyslela si Anna. Znovu neodpověděla.
„Podívejte, tak já jí zavolám a řeknu jí to,“ Linda se nad ní přece jen slitovala.
Anna čekala, až vytočí Elizabethino číslo. V Lindině obličeji se začínala projevovat netrpělivost. Prostředí redakce bylo velice úhledné, ale přitom ne až neosobně. Pokud se o vás její zaměstnanci starali, bylo to tu příjemné, ale pokud tomu tak nebylo, zdejší atmosféra radostného pořádku naopak zvýraznila váš pocit, že jste odmítnutí a opuštění. Bylo vám, jako byste byli vážně nemocní uprostřed krásného letního dne na venkově.
Linda se dovolala na záznamník, což Anna očekávala. Zanechala vzkaz, v němž Elizabeth žádala, aby Annu zavolala, jakmile bude moci.
„Víc toho bohužel nemohu udělat,“ Linda se tvářila omluvně, ale netrpělivě. „Vrátí se až zítra, zdrží se tam na křest jedné knihy, tak vám jistě mezitím zavolá.“
„To se nedá nic dělat,“ řekla Anna. „Nashledanou.“

Za dva týdny měly být Vánoce. Ukončení románu původně plánovala na konec roku, ale teď byl tak daleko dopsání, že při této rychlosti práce se bude moci něčím pochlubit snad až o příštích Vánocích. A zdálo se, že na Elizabeth jeho kapitoly, které už viděla, neudělaly valný dojem. Není divu, přemítala Anna. Byly takové dřevěné. Tak dřevěné, že snad působily až odumřele: neživěji než dřevo. Napadlo ji, že by takové dřevěné postavy, mluvící upjatě dřevěným způsobem a pohybující se strnule jako loutky, mohly být svým postmoderním, stylizovaným způsobem zajímavé. Ale patrně to nelze aplikovat na masovou četbu pro mládež. Na knihu, která se stejně jako asi milion dalších knih napsaných v tomto okamžiku po celé zeměkouli snaží být novým Harrym Potterem. Aby se úspěšně stala přední dětskou autorkou celosvětové proslulosti, musela by přijít s lepší strategií než napsat dřevěnou knihu o dřevěných postavách s předpověditelným, ale zároveň naprosto neuvěřitelným dějem.
Lilian jí text pochválila. To ale nejspíš neříkala pravdu. Od chvíle, kdy jí poslala část textu, se Anně prakticky vůbec neozvala. Na té akci s J. K. Rowlingovou se zdálo, jako by se jí Lilian vyhýbala, třebaže v té ohromné tlačenici se to dalo těžko poznat. V každém případě se tam ani nepozdravily, zatímco obvykle se na podobných akcích nejen setkaly, ale dlouho a důkladně spolu probíraly všemožné novinky, a tahle akce byla nejskvělejší ze všech v celém roce. Je ovšem pravda, že tam Anna přišla s Vincym. Lilian je patrně také podezírá, že spolu něco mají. Co když takové věci neschvaluje?
Anna teď kráčela bezcílně ulicemi poblíž O’Connell Street a snažila se rozchodit svůj vztek na Elizabeth.
Ulice byly vánočně vyzdobené a sbory zpěváků koled chrlily písničky a chrastily pokladničkami. Výkladní skříně překypovaly zářivým oblečením a tretkami. To všechno ji obvykle těšilo, ale dnes byla příliš nervózní. Nedokázala se zajímat o přípravy svátků, právě jako se nedokázala zajímat o psaní své knihy. Původně měla v plánu po schůzce s Elizabeth udělat vánoční nákupy, ale teď na to neměla sílu.
Tušila, jak to s jejím psaním dopadá. A byla to jen její chyba. Měla dobrého vydavatele, po jakém spousta jejích známých marně toužila, a nedokázala mu nabídnout přiměřené zboží.
V rozporu s hlasem zdravého rozumu zatelefonovala Vincymu, který jí už předtím jasně naznačil, že nemá rád, když mu volá během dne.
Hlas v jeho mobilu jí oznámil, že jeho linka není právě teď dostupná anebo byl mobil vypnut.
Zrovna ve chvíli, kdy někoho nejvíc potřebujete, je nedostupný nebo vypnul mobil! Vincy má určitě nějakou schůzi. Jako většina lidí, které Anna znala, trávil spoustu času na schůzích a poradách, a přitom byl nedostupný, mimo dosah telefonní sítě, chráněný vypnutým mobilem nebo nějakou sekretářkou podobnou hlídacímu psu.
Dala si šálek kávy v bufetu obchodního domu, a když potom Vincymu zavolala znovu, byl stále nedostupný nebo si vypnul mobil.
Právě v té chvíli se rozhodla, i když důvod sama dost dobře nechápala, zajít se podívat, kde bydlí. Nikdy ho tam ještě nenavštívila. Nepřipadalo to v úvahu hlavně proto, že Vincy měl spolubydlícího, také novináře, Joea McFalea. Anna se s Joem nikdy nesetkala, ani nikde nenarazila na jeho texty. Věděla o něm jen to, že málokdy opouští byt, a Anna mu za to byla vděčná – znamenalo to, že nebyla vystavena tlaku jít tam a spát s Vincym. Teď se ale to, co bylo původně požehnáním, postupně vyvíjelo přinejmenším v opruz. Když si Anna vzpomněla na Joea McFalea, obvykle v duchu dodala „ten otrava“. Velice by ji potěšilo, kdyby si pořídil vlastní bydlení nebo se vystěhoval do nějaké hodně vzdálené země. Nebo zemřel.
Jejich milostná pletka už trvala skoro dva měsíce. Ludmilla o tom věděla. Ten zelenáč Leo měl také podezření – narazil na ně v té hospodě. Kdo ještě si jich asi všiml, aniž o tom Anna věděla? Nejspíš půlka Dublinu.