Abaddonova brána

Vážená, když zatracenej James Holden řekne: Skočte! Tak se neptáme: Jak vysoko?! Další díl ze série Expanze přinesl opět něco nového, přidal něco starého a znovu se nevyhnul jistým zkratům a nelogičnosti. Nárůst nových postav je už na únosné hranici. Mám pocit, že už se v postavách trochu ztrácím. Největším problémem mi připadalo velké množství náboženských keců. Spisovatel ubral politiku, ale přidal věci, které se snad ani s věkem obývání cizích planet a nových slunečních soustav, už neměli dít. Opět si spisovatel pohrává s myšlenkou, jak náboženství dokáže být flexibilní. Když jsme nelétali do kosmu, sídlil bůh na nebi, teď už je nebe naše, a dávné mimozemšťany zničil někdo horší než oni, ale bůh v lidech přetrvává. Citát: Nejsem blázen. Když se zblázním, zabijou mě. Bože, nebo už mě zabili? Děj je skoro stejný, jako předešlé příběhy. Pozvolna se rozjíždí, někdy trochu nudí, nové postavy se chvilkama pletou a vše spěje do mohutného finále. Vlastně i velký počet mrtvých, který jde do tisíců, už vás ani nepřekvapí a stává se tak standardem, který už čtenář ani nevnímá. Úpadkem bych také nazval malé vstupy hlavního hrdiny Holdena. Má tu celkem malý prostor, hlavně v první půlce knihy. A navíc, začínám mít pocit, že se v něčem ztrácím. Kdo nebo co byl Kaliban z předešlé knihy a co nebo kdo je Abaddon v tomto příběhu. Ani v jednom takové věci, sekty nebo postavy nevystupují a přesto jsou takto knihy pojmenované. Malá ochutnávka: Temnota byla překrásná a snová. Lodě flotily, přitahované nepřirozenou mocí ústřední stanice, se choulily jedna ke druhé mnohem těsněji, než kdyby byly ovládány lidmi. Jediné osvětlení pocházelo z občasného záblesku svařovacích hořáků údržby na vnější straně pláště a ze strašidelné záře stanice. Podobalo se to procházce po hřbitově za svitu měsíce. Po delším rozhodování jsem se nakonec dobral k 60%, což zde znamená tři hvězdy. A ještě k tomu začínám mít pocit, že spisovatelé Daniel Abraham a Ty Franc, používající pseudonym James S. A. Corey, tak trochu začínají opisovat. Našel jsem tu náznaky ze série Nadace, Heechee a nebo Pernu (ne nebojte, draci ještě nepřiletěli, ale....) Je to hlavně tím, že děj se neposouvá, jen se mění prostředí. Tak dobrá, někam se posouvá, ale je to jako v nějaké hře. Splníte úkol a dostanete se o level dál, ale používáte stejné aspekty, zbraně a někdy se vracíte na začátek. Citát: Převrat po protipřevratu.

Posádka Rosinanty je zpět a nepřekvapivě se opět dostává do středu dění. Protomolekula opustila Venuši, vytvořila prstenec na oběžné dráze Uranu a rozeštvané hlavní frakce lidstva bázlivě přihlížejí transformaci. Obrovský mimozemský artefakt vyvolává obavy a spoustu otázek, k objektu míří průzkumné lodi Země, Marsu i Pásu. Jim Holden (tentokrát ne vlastní vinou) uvede do pohybu lavinu událostí, které umožní Prstenec a jeho podmínky lépe poznat. Nic samozřejmě neprobíhá hladce, proto se prchá, střílí, umírá, rovnováha sil se neustále mění. Zápletka se více než záhadám Protomolekuly věnuje rozbrojům ve vedení lodi SVP Behemoth (někdejší generační monstrum Nauvoo), snaze sjednotit a ochránit flotilu uvězněnou ve sféře Prstence, různému přístupu jednotlivých vlivných lidí k řešení problémů. V tomto dílu „Expanze“ nehraje Jim Holden a jeho posádka prim, většina pozornosti se přesouvá k novým postavám: Clarisse/Melbě, co jde v honbě za pomstou přes mrtvoly, kazatelce Anně a jejímu boji za lidskost a v neposlední řadě šéfovi bezpečnosti na Behemothu. Bull je zde v roli muže činu, rozhodného dříče a drsňáka, jakému čtenář musí držet palce. Jeho linie patřila k nejčtivějším. Mírnou kritiku ode mne schytá Anna, mladší verze Matky Terezy – její přemítání mi přišlo poněkud nepřevratné na to, kolik jí bylo věnováno prostoru. Výhrady mám také ke Clarisse/Melbě s jejími náladami a chováním jak podle větrné korouhvičky. Autoři si tak usnadnili práci a přitom by si tato antihrdinka zasloužila lepší zpracování svých psychóz. Ani třetí kniha nedokázala přeskočit vysoko nastavenou laťku prvního dílu série, ale „Kalibánově válce“ se téměř vyrovná.