Čeho před smrtí nejvíce litujeme

Tahle kniha mne dost zaujala svým tématem, tak jsem se pustila do čtení a byla zvědavá, co mi čtení přinese. No, nakonec knihu hodnotím průměrně a poněkud s rozpaky. Jako takhle, nechápejte mne špatně. To téma rozhodně je velmi zajímavé a našla jsem tu spoustu zajímavých myšlenek o tom, co člověk ve svém životě záměrně dělá nebo nedělá a tím si vlastně ubližuje. Jak se člověk někdy ze strachu brání některým věci. Odhání od sebe lidi ze strachu ze zklamání. Bojí se neúspěchu, miluje málo, nedovoluje si dělat některé věci... To vše tu autorka popisuje na základě rozhovorů se stařičkými lidmi, o které se starala v posledních týdnech jejich života, kdy se jich během důvěrných rozhovorů ptala, čeho nejvíce v životě litují. V tomto ohledu je to skutečně inspirativní kniha, která mi toho dost dala - hodně jsem si vkládala lepíky a podtrhávala si některé myšlenky, ke kterým bych se ráda ještě průběžně vracela. Nicméně přesto knihu hodnotím průměrně. Důvodem je to, že kniha je podle mne neuvěřitelně ukecaná - až moc. Chápu, že autorka měla potřebu svoji životní cestu vzít ze široka, aby se postupně dostala k těm tématům, ke kterým chtěla. Přesto myslím, že by knize neškodilo trochu proškrtat a některé pasáže spíše nahustit. V tomto širokém pojetí mi totiž přijde, že některé myšlenky se tak trochu utápí a zapadají v tom přehršli slov - tudíž třeba tolik nevyniknout. Což je dost škoda. Taky mi přijde, že v některých pasážích to je až moc sluníčkové, občas přespříliš ezo. Chápu, že jde asi o nastavení mysli a plně respektuju, že některé věci autorka vnímá tak, jak je vnímá. Ale mne to občas prostě míjelo a úplně se ten můj pohled na svět neztotožňoval s tím autorčiným. Ale to je v pořádku. No, nakonec tedy průměrné 3 hvězdy. Nebylo to vysloveně špatné čtení, ale mám prostě výhrady. Jestli mohu doporučit? No, asi nejlepší je - zkuste se začíst a uvidíte sami, jestli vám to sedne...

Ach jo. Bohužel musím napsat, že jsem z knihy zklamaná. Čekala jsem od toho mnohem víc. Zaprvé mi vadil ten styl psaní, nebo jestli to je překladem? Těžko říct, ale ten patos v tom byl tak zvláštně psaný (viz hodnocení do Pokrzywa). A navíc, což je zásadní, mi nebyla ve výsledku sympatická ta hlavní hrdinka. V tom závěru jsem jí to vůbec nevěřila! Ten závěr celkově podle mě nebyl dobrý, jakoby vyžadoval, abyste byly ve špatné náladě, v depresi, ale když se máte fajn, tak vás to vůbec neosloví. Prostě jsem se u té knihy chtěla dojmout a to se mi skoro nepodařilo. Místo výpovědí těch umírajících lidí autorka každou chvíli obracela pozornost k sobě. Jenže mě prostě její osud nezajímal. Furt jen naznačovala, ale vlastně se čtenáři vůbec neotevřela, co se jí v tom dětství teda dělo, že to pak v období deprese řešila, proč neměla děti atd. Takže sumasumárum, kdyby se to proškrtalo, je v tom několik hezkých myšlenek od těch umírajících lidí. Ale určitě na toto téma existují lepší knihy. Pokud o nějaké víte, dejte vědět!