Téma zabývající se činností odbojové skupiny Tří králů je pro mě už dlouhá léta jedním z nejoblíbenějších. Josef Mašín, Josef Balabán a Václav Morávek dokázali spolu se svými spolupracovníky zatápět nacistickým okupantům a mezi lety 1939 až 1942 podnikli spousty sabotážních akcí. Stali se skutečnými legendami Československého protinacistického odboje… Knížku o Třech králích před léty připravoval můj oblíbený autor Jiří Šulc, který se však ještě před jejím dokončením literárně odmlčel (velká škoda). Téma tak uchopil až teď Dalibor Vácha, vystudovaný historik, což je na knize hned patrné. Na jednu stranu je to dobře, na stranu druhou bohužel ne. Ne úplně mi totiž sedl styl vyprávění a autorův literární jazyk. Na můj vkus se hodně skáče v čase a beletristické pasáže jsou doplněny jakýmisi historickými polopoznámkami, které až velmi často předjímají události, které se odehraje i o několik let později. Chápu, že autor zřejmě počítá se čtenářským povědomím o historických faktech, přesto to podle mého ubírá na plynulosti románové narace a jakémsi momentu překvapení. To vše mělo být prostě vyprávěno beletristickými prostředky a s lepší návazností děje. Co se týče jazyka, tady mám taky jisté výhrady. Všechny ty výrazy a větná spojení mi k postavám a dané době tak úplně nepasovaly. I samotné věty mi občas přišly dosti krkolomné. Škoda, v rukou literárně schopnějšího spisovatele to mohl být opravdu špičkový román. Každopádně jsem rád, že jsem si zas o Třech králích mohl přečíst něco nového.

Žádný velký trhák, dobré a zajímavé téma, které autor dost odbyl (nebo zazdil?).