Jop, tohle je přesně ten dobrý, béčkový paperbackový horror z domácího prostředí od domácího autora. Horror, kterému díky jeho původu není co vyčítat. Prostě až radost číst. Zajímavostí (a vnímám to pozitivně) je, že se mi o něco více zalíbil až po jeho dočtení než během jeho čtení (ale není to nijak výrazný ani důležitý rozdíl). Asi potřebovalo všechno zapadnout. Možná jsem to (po všech těch recenzích a autorových posledních povídkách) čekal trochu údernější a agresivnější, ale vlastně mi to nijak nevadí, jen mě to trochu překvapilo. Mízožravci jsou promyšlený, hezky vystavěný příběh, který plyne pozvolna a vlastně až nečekaně a náhle zjistíte, že vám zalezl pod kůži (nebo kůru). na správných místech správné detaily, silný retro nádech (možná chtěl místy autor mnohem více zmínit o době osmdesátek než táhnout příběh kupředu, ale kazí to knihu? - NE), úžasná hra s místem a prostorem děje a propojení dobových reálií. Dvojí konec? U Bočka mě to nepřekvapuje a v knize mi to nevadí, dobré jsou oba. Jo, takové knihy chci. 3.75*

Debutový román Petra Bočka „Mízožravci“ je pro mne velkým a tuze příjemným překvapením. On tedy Petr není žádný začátečník. Naopak. Fortel piloval jednak tandemovým psaním s Miloslavem Zubíkem, jehož plody jsou hororového i humoristického rázu a také sepisováním historických a vlastivědných prací. Pokud navíc bydlíte někde kolem Lanškrouna či Chrudimi, zkrátka jste o něm nemohli neslyšet. Já osobně jsem dosud zaregistroval několik povídek a textů v časopise Howard a jakkoliv mne ze židle nějak výrazněji nezvedly (i když takové vyprávění o Valerii Kaplanové vřele doporučuju), vždy člověka musel zaujmout minimálně sofistikovaný styl a vypsaná ruka. Povídky a teoretické texty jsou jedna věc a román věc druhá. Ne každému se tenhle posun ve vlastní tvorbě podaří. Petr Boček do svého debutu vložil hodně ze sebe a z toho co má rád (či na co rád vzpomíná) a všechno si to sedlo takovým způsobem, že se v mých očích zrodil jeden z nejlepších tuzemských hororů. Spolu s autorem sledujeme Martina Nováka, který se v úvodu románu kodrcá vlakem do rodného Černého Kostelce. Tam na něj mimo smutečních povinností čeká Přemek – kamarád z dětských let, jeho sestra Katka anebo taky tajuplný Háj, který byl odjakživa obestřen děsivým tajemstvím. Martin nemá lehké životní období. Tragicky mu zemřela těhotná manželka a obecně jeho blízcí padají jako mouchy, což si mladý muž klade za vinu. Setkání s parťákem z dětských let jitří vzpomínky. Jak ty dobré, tak ty zlé. A těch zlých je pohříchu mnohem víc. Navíc se ukazuje, že děsivá společnost Ochránců Háje nezmizela v propasti času a donutí oba muže překročit svůj stín a vydolovat ze sebe pozůstatky někdejších neohrožených přátel. Předně musím říct, že mne kniha děsně bavila číst. Můžou za to pevné základy dobrodružné literatury, na které je zručně nahozena černá hororová omítka. Navíc tohle spojení není nijak prvoplánové, takže v první řadě sledujete dětská alotria, noříte se do černějších vzpomínek z dětství a zároveň sledujete, kam se někdejší prckové posunuli jakožto iluzí zbavení dospěláci se svými adult starostmi. Z tohoto náčrtu je patrné, že pokud máte rádi Kingovo „To“ nebo Simmonsovo „Temné léto“, budou vás nejspíš bavit i „Mízožravci“. Ta podobná poetika a nostalgie tam zkrátka je. Stejně jako hodně temné škraloupy, které na nás během dětství někdy ulpí. Další plus má kořeny ve zmíněných vlastivědných a kronikářských aktivitách pana Bočka. Umí zkrátka o městě či vsi vyprávět šikovněji, než většina našich romanopisců a tím pro vás Černý Kostelec (nebo Chrudim?) poměrně brzy ožije i se zlověstným Hájem. Další výhodou je pro mne doba, v níž se příběh odehrává. I já jsem coby škvrně běhal po „smeťáku“ se špuntovkou a tomahawkem v osmdesátých letech a právě vzpomínky na tuhle dobu si Petr vyloženě užívá a jako vrstevníci se většinu času budete zasvěceně a chápavě pochechtávat. Od začátku jsem byl i díky tomu v textu jako doma a nemůžu tenhle fakt neocenit. Vlastně by mě v tomhle směru dost zajímalo, co na tenhle prvek řekne čtenář o dvacet let mladší. Sám Petr prozradil, že v tomhle směru častokrát čerpal z vlastních zážitků, které více či méně poupravil pro účely knihy. Kdybych chtěl za každou cenu hledat nějaké chybky, potom bych možná zmínil jen to, že jak moc se mi líbí jistá lehkost vyprávění celé knihy, tak se pro mne stala menší nevýhodou v závěru. Ten bych ocenil trochu těžší, temnější, vážnější. Nevím, čím to je, ale závěrečná gradace, kdy mi měla zrychlit tepová frekvence ve strachu o Novákovic, se nedostavila. To je sice škoda, ale vzhledem k celkově vysoké úrovni románu je to pouhá drobnost, která možná překáží v dokonalosti, ale celkové nadšení pokazit nemůže. Navíc je v knize jako bonus alternativní konec, který jsem tak trochu očekával na první dobrou. Mám opravdu velkou radost, že i u nás se píšou dobré horory a po „Mainstreamu“ Mirka Pecha znovu jásám a řadím i „Mízožravce“ mezi své velké oblíbence. Až jsem z toho dostal chuť na panáka zelené! Jako bych někde v dálce slyšel: „Čau. Rač vstoupit. Lahve jsou načaty.“