Tohle je svět krve, drápů a ostrých čepelí, svět předčasné a bolestivé smrti… Bitevní plání Vigríd, kde před staletími umírali bohové, se šíří zvěsti o válce, a tak slávychtiví jarlové i samozvaní králové svolávají své věrné. A zatímco se šikují a narychlo uzavírají nová spojenectví, pátrají po čemkoli, co by v nadcházejících bojích posílilo jejich šance. Kosti mrtvých bohů, magií nasáklá krev poskvrněných nebo obávaná monstra, jež se po pádu Snaky vyvalila z vaesenské jámy – to vše jim může v nastalém chaosu poskytnout nemalou výhodu a nakonec třeba i vytoužené vítězství. Mezitím nezlomná Orka stopuje vrahy svého muže, kteří jí unesli jediného syna, uprchlý otrok Varg se ocitá mezi Krvopřísežnými, o jejichž činech pějí skaldové u večerních ohňů, a domovem odvážné štítonošky Elvy se stává drakkar plný zuřivých válečníků. Jenže nitkám osudu odedávna vládne vyšší síla a ta má s trojicí nevšedních hrdinů vlastní plány… První díl oceňované fantasy ságy, která se odehrává v severském světě plném mýtů, magie a násilí. „Mistrovsky zpracovaná a brutálně přesvědčivá epická fantasy inspirovaná severskou kulturou.“ – Anthony Ryan, autor trilogie Stín krkavce. „Série, která je příslibem stejné míry komplexnosti a hloubky jako Kolo času Roberta Jordana nebo Píseň ledu a ohně George R. R. Martina.“ – Library Journal. „V Křivopřísežných znovu ožívá hlas hrdinské fantasy.“ – Boris Hokr, iLiteratura.cz. „John Gwynne dokázal, že písně bojovníků zaslíbených Valhale neztratily nic ze zvučnosti. Něco zachoval, jiné elementy naopak úplně převrátil a výsledek naservíroval společně s medovinou ke krvavé hostině.“ – Jiří Kábrt, XB-1. „Autor píše skvěle – a jeho emotivní, přesto však promyšlené vypravěčství, v němž se snoubí jazyk dávných ság s tím moderním, posouvá Stín bohů ve spojení s bezbřehou fantazií do hájemství knih, na které se nezapomíná a odkládají se stěží.“ – Jiří Popiolek, Pevnost. „Při psaní prvního dílu ságy Krvopřísežných jsem si užil spoustu zábavy. Severská mytologie a dějiny mě fascinují od nepaměti a tuhle sérii jim věnuju jako milostnou píseň. Když jsem v devíti nebo desíti letech otevřel převyprávění Béowulfa, hned jsem propadl oné jedinečné severské atmosféře se vší tajuplností, tragikou a temně komickým pohledem jak na bohy, tak lidi – a samozřejmě i pragmatickým řežbám epického rozsahu. Tím by se do jisté míry vysvětlovalo, proč se nyní účastním rekonstrukcí vikinských bitev a proč mě baví stát i s mými syny po boku ve štítové zdi. Tuhle knihu v zásadě inspirovali epos Béowulf a Ragnarök – střet na konci času, kdy bohové padli a svět byl přetvořen.“ – z autorova dovětku ke knize.