Z komentáře Jiřího Kutiny k původnímu LP albu 2 18 0405 Ve stínu lípy Svatopluk Čech vydanému Supraphonem v roce 1973 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Každé dílo, které bylo určeno za školní četbu, prochází u čtenářů obdobím, kdy se s ním ve školních lavicích vypořádávají se vzpurností mládí vlastní, a jakousi renesancí, kdy se k němu naopak s vnitřně cítěnou kajícností vracejí a plně a bez zábran se nechávají okouzlit krásou, jejíž jiskry v nich po léta doutnaly. Takový osud dědí z generace na generaci Máchův Máj, Erbenova Kytice a Čechovo dílo Ve stínu lípy. Výjimku tvoří léta, kdy se bojovalo o samotnou existenci českého jazyka a kdy i mladí čtenáři získávali k těmto dílům vztah, který už se neměnil, jen dozrával k větší intenzitě. Tak tomu bylo s Čechovým dílem v době jeho vzniku a v našem století zejména za druhé světové války. Tenkrát jsme se setkávali s přímo obrozenským působením řady předních umělců v čele s nezapomenutelnou Otýlií Beníškovou, Vítězslavem Vejražkou a Františkem Filipovským, kteří s Čechovými verši putovali po smrtelně ohrožené vlasti. Svatopluku Čechovi bylo v průběhu desetiletí přiznáváno mnoho čestných označení. Byl střídavě nazýván naším posledním obrozenským básníkem, pak básníkem-věštcem, předjímajícím ve svém díle českou budoucnost, jindy byly zase zdůrazňovány široké tahy jeho básnického štětce zobrazujícího a oslavujícího idylu českého venkova nebo zase vyzdvihována jeho trefná satira na českého měšťáka, který dostal výraznou podobu v panu Broučkovi, Svatopluk Čech byl mezi čtenáři stále oblíbenější. V roce 1879 radostně přijali jeho cyklus básní Ve stínu lípy, opěvující ryzí češství a dávající tak výraz vlaste