A nakonec vánoce

Po přečtení jsem se vrhla na zdejší komentáře a - ejhle, jak je člověk ovlivnitelný názorem druhých. Knihu jsem po dočtení s povzdechem zavřela a myslela si,.... kdepak se mi ztrácí Šabach... a chtěla napsat slušný, ale neohvězdičkovaný komentář. A najednou nad komentářem splín- jeho poslední kniha, tak to přece nemohu nechat bez hvězdiček, je o jeho vnoučatech- tudíž o jeho rodině.... no to přeci za hvězdičku taky stojí.... tak pane Šabachu, za všechny ty vaše knihy, které tak ráda čtu, protože jsou o mém dětství, dospívání a vlastně o životě plném smíchu, slzí, cukru i soli..... a ať se vám tam nahoře moc hezky kouká na to, jak my se tady nad těmi knihami , které jste stačil napsat , usmíváme, mračíme a prostě žijem....

Tři poslední příběhy, které Petr Šabach vydal, věnoval svým vnoučatům, které žijí s rodiči v americkém státě Massachusetts. Proto ty americké reálie. Knížka je jiná, je poslední. Tentokrát autor pozoruje dění kolem sebe z pohledu malého kluka. Chybí mi to, co je typické pro jeho příběhy takříkajíc z našeho českého rybníčku. To, co mě na Šabachově vyprávění baví nejvíce. To vzpomínání na dobu, jejíž součástí jsem kdysi byla a vyprávění o době, jejíž součástí jsem. Je prostě jiná. Autorův smysl pro detail, jeho jazyk a jeho styl vyprávění však nechybí ani v amerických kulisách. Knížka má jiný formát i netypickou obálku. Je jiná, je to poslední kniha Petra Šabacha.