Bába Motyka

Fantaskní příběh, dobře napsaný, pohybující se na prahu neskutečna a reality. Líbilo se mi literární pojetí, které obsahovalo více časových rovin a tajemství, které zůstalo ukryto i v pointě. Alespoň v mém úsudku to tak chápu. Autor je srovnáván s Kingem, ale jako obvykle je toto přirovnání velice tristní. Nikoliv, že by snad pan Hautala psal tak špatně, ale styl vyprávění je naprosto odlišný. Kingův vypravěčský styl je naprosto unikátní, ale stejně tak se jím může stát ten Hautalův. Naučme se vnímat prostor pro individualitu a ne neustále někoho k němu přirovnávat. Finský autor přesvědčil. Osobitými dialogy, skvělým načtením hrůzy a dokonalým ztvárněním postav. Strhující je zejména závěr knihy. Ale upřímně řečeno, uvítal bych ještě pokračování. Trajektorie příběhu směřuje někam, kam bych se ještě rád jednou vypravil. A bál se ještě víc než nyní....

Autor psát umí, to rozhodně, ale zřejmě se do svého psaní tolik zahleděl, že zapomněl řádně nadepsat názvy kapitol. Bez označení kapitol totiž vznikl chaotický mix, ve kterém se ztrácíte. Uvedené názvy jako: Jméno bouře, Zmrzačený Měsíc, Mravenci ožírají Měsíc atd. jsou nicneříkající, zavádějící a naprosto k ničemu. Raději bych přivítal názvy podle hlavních postav jako např.: Maisa, Sagal, Samuel nebo událostí: květen 1985, červen 2005 a tak podobně. A výsledný dojem? První polovina knihy je vážně chaos. Nevěděl jsem co čtu, ztrácel jsem se a měl jsem sto chutí knihu odložit. Teprve až z druhé poloviny knihy se vyloupl slibovaný horor, ve kterém jsem už chytal nitky děje. Druhou část knihy jsem nakonec zhltl na posezení. Bába Motyka nakonec jako folklórní báchorka docela uspokojila, ale stejně mám pocit, že se autor původním textem chtěl vytahovat před žáky tvůrčího psaní.