Výbor z celoživotního díla. Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. V Uriankově poezii ožívají utajené špeluňky Prahy, nonstopy, vybydlené byty, nedůstojná zaměstnání, výjevy z detoxikačního oddělení a prapodivné lidské figury, které raději nebereme na vědomí. Málokterý autor za posledních dvacet let byl tolik přirozeně konfesijní a z málokteré poezie si lze udělat tak hmatatelný a konkrétní obraz o životě v současné Praze. Beránek je elegický zpěv nad vlastním životem, nářek či přímo řev ztracené a opuštěné duše, zbavený ale jakékoliv sebelítosti, plačtivosti nebo sentimentu. Karel Urianek (1974–2010 v Praze) byl ve svém krátkém životě lecčíms, mj. hotelovým poslíčkem, soudním zřízencem, knihovníkem nebo pomocným dělníkem, nezaměstnaným, invalidním důchodcem, ale také feťákem, bubeníkem a především zcela solitérním a ineditním básníkem, píšícím soustavně od středoškolských studií. Žil zčásti sebezničující život naplněný depresemi, literaturou, rock’n’rollem, psaním básní, alkoholem a drogami. Střídal klidnější a spokojenější údobí až jakési superkonformity s nekontrolovatelnými excesy; dlouhodobě, opakovaně a neúspěšně se léčil z depresí, závislosti na alkoholu, medikamentech a drogách.