Deti polnoci

Chcem čítať znovu! Rusdie a jeho indický magický realizmus ma úplne dostal. Len zďaleka Vám môže pripomínať Marquezov román Sto rokov samoty. Taktiež ide o príbehy rodiny troch generácií, no Rusdie mu dal vlastnú pečať a rozvinul príbehy Salíma a detí polnoci so zázračnými schopnosťami na pozadí historických udalostí v Indii. Kniha pozostáva z troch „kníh,“ no najviac sa mi páčili prvé dve, kde bol magický realizmus „najkoncentrovanejší,“ dokonca niektoré kapitoly si budem dlho pamätať, napr. Pohroma v koši na špinavú bielizeň alebo Rádio India. Môže sa Vám stať, že vás začiatok knihy trochu zmätie, pretože hrdina chce toho porozprávať strašne veľa naraz a nevie, kde by začal, no postupne Vás kniha úplne pohltí a každú stranu si užijete. Veľmi pôsobivý je i záver knihy, autor má celý čas na zreteli svojho čitateľa a prihovára sa mu. Viac neprezradím, no ak máte radi magický realizmus a výnimočné knihy, táto by nemala chýbať v zozname prečítaných. V tom mojom už je :-)

„Řekl jsem vám pravdu, paměť je pravda, protože paměť má zvláštní ustrojení. Vybírá si, vyřazuje, mění, přehání, zlehčuje, velebí i znevažuje; ale nakonec si vytváří svoji vlastní skutečnost, svoji nestejnorodou, avšak obvykle logickou verzi událostí; a nikdo, kdo má zdravý rozum, nikdy nevěří cizí verzi víc než své vlastní.“ Láska na první pohled! Hned v první zápletce románu byl dědeček vypravěče, mladý doktor v Kašmíru na počátku minulého století, povoláván k mladé pacientce, ze které z důvodů ochrany její počestnosti vidí skrz díru v prostěradle jen nejnutnější část těla, tu kterou zrovna potřebuje vyšetřit. Po několika letech se od kotníku dostane až ischiokrurálním svalům a následně i k svatbě. No, když o tom teď píšu já, tak to zní nudně a podivně, ale v Rushdieho podání je v tom moře obrazotvornosti, moře hravosti, moře čisté literární nádhery! Navíc perfektně zvládnuté vstupy vypravěče do děje! A já už při čtení této první kapitoly věděl, že se budu v Rushdieho světě cítit moc dobře. Děti půlnoci mi dost připomínaly Sto roků samoty, v tom až marnotratném nadbytku kreativity, originálních obrazech i slovních spojeních. Ale stejně jako u Márqueze nejde jen o hrátky se slovy, ale pod verbálním koncertem snadno najdeme skryté významy a temnější tóny. U Rushdieho snad ještě víc – třeba kapitola v Sundarbanu mě provedla nejhlubší hloubkou lidského zoufalství způsobem, na který dlouho nezapomenu. V dějové linii, která propojuje Salímův osudu s dějinami státu Indie jsem trochu tápal a jistě jsem neodhalil všechny narážky a podobenství – nejsem v této oblasti příliš zběhlý. Ale prolnutí fantazie a skutečného světa jsem si užil naplno a byl jsem dokonale spokojen – ta všehochuť barev, chutí a vůní se mi v hlavě a srdci proměnila v opravdu nezapomenutelný zážitek.