Dítě jménem Kuba

Občas pomůže dát na zadek, smíchem a neustálým zoufalým chytáním dítěte atd. si člověk moc respektu nezíská. Nejsem teoretik, dítě mám a to HODNĚ "živé". Pomáhá i zvýšit hlas - pokud tedy dítko nenaučíte, že si z toho nemusí nic dělat. Pardon, ale ztrácela jsem nervy to číst, a to jsem máma, do situací se vžít tedy umím. Nebo možná PRÁVĚ PROTO, že jsem máma? ;-)

Já nemůžu jinak, než dát plný počet. No původně jsem nechtěla, není to přece žádná literatura, zápisky z blogu. Nebo jo?! Jenže tak často jsem se u žádné knížky nahlas nesmála, ani nepamatuju. Totiž, pokud máte doma takovou Kubíkovu kopii, sakra Vám to padne do noty. Jsou to raubíři, ale jsou skvělí, to asi nikdo jiný nepochopí. A jako bezdětná, či matka kliďase jsem (bych) to taky viděla jinou optikou, hlavně pokud jde o styl výchovy. Zatnout zuby a zachovat klid, to je to jedine, co ve skutečnosti pomaha. Bohužel ale často i to nejtěžší. Já budu každopádně sledovat dál blog Terezy Melišové. Kuba má náskok něco přes rok, tak ať vím, co mě ještě čeká...