Dnes v noci jsem ji viděl

Zvláštní kniha, napsaná stejně zvláštním stylem. Moje očekávání byla velká, protože je zde hodnocená hodně dobře, ale příběh jako takový - i když zpracovaný na základě skutečných událostí - mi nesedl tak, jak bych si sama přála. Jedné noci, krátce po Novém roce roku 1944, odvede skupina Titových partyzánů Veroniku Zarnikovou a jejího manžela Lea pryč z jejich zámku ve Slovinsku, a od té doby se už o nich nikdo nic nedozví. Je zde pět různých osob, které právě tuto Veroniku, ženu z vysoké společnosti, všechny poměrně dobře znaly. Jejich vzpomínky tak vytvářejí obraz okouzlující mladé ženy: pilotky, milovnice papoušků, aligátorů i koní. Důstojník, její matka, lékař německého wehrmachtu, pomocnice v domácnosti a také jeden partyzán vypráví o její nezkrotné radosti ze života, jejích milostných aférách, které jí její manžel toleruje, ale také o nuceném styku s německými důstojníky a tajné podpoře partyzánů. Veronika se tak snaží zachovat jakousi soukromou idylku i mimo politické dění. Dokud nedojde k nejhoršímu a ji a jejího manžela už nikdy nikdo neuvidí... Autor celou situaci popsal opravdu věrohodně, jednotlivé osoby se tak dohadují, co se asi mohlo stát. Veroničina matka (samozřejmě) doufá, že její dcera ještě žije a jen odešla někam do ciziny. Další si jsou ale jistí její smrtí, protože už uplynulo několik let, aniž by o ní někdo něco slyšel. Za sebe musím bohužel přiznat, že jsem si Veroniku navzdory jejímu oslnivému zjevu oblíbit nedokázala, ale zlá nebo dokonce krutá opravdu nebyla, proto si svůj strašný konec určitě nezasloužila...

Nádherná kniha. Vzpomínání pěti různých postav na zmizelou ženu zvláštního typu začíná lehkovážně jako milostný románek bohaté paničky v době války a končí mrazivě morální kocovinou toho jediného, který tuší pravdu. Na závěr roku jsem si nemohla vybrat lépe.