Já, legenda

Některé knihy v mojí soukromé knihovně to mají horší než jiné. Tak třeba Já legenda na přečtení čekala dlouhých 12 let. V roce 2007 knihu vydal Laser při příležitosti filmu v kině... film se mi tehdy docela líbil, tak jsem chtěl mít i předlohu (že si ji přečtu až za 12 let mě tehdy nenapadlo ani omylem). No a musím říct, že to je jiné. Film byl tehdy akční Hollywood... zatímco knížka jde úplně jinou cestou. Neveze se na vlně střílení upírů (kterou skvěle ovládá Blade), ale je pomalejší, možná trochu meditativní. Popisuje život chlápka, který je poslední člověk na Zemi a snaží se žít. A přežít. A rozjímá nad životem a smrtí. Nad tím, proč se nevrhnout mezi upíry a nenechat se kousnout. Líbily se mi popisy každodenní rutiny - poslouchání vážný hudby, čtení Stokera, kouření cigaret a popíjení whisky. A ačkoliv knížka ze začátku nevypadá moc dějově a na první pohled se vleče, ve skutečnosti postupuje rychle vpřed a pracuje s vývojem hlavního hrdiny. A všechno to míří k dost mrazivý pointě. Richard Matheson byl prostě kabrňák a Já legenda je jedna z věcí, která se člověku dostane pod kůži. A je to dobře. Těším se, že si někdy (třeba za dalších 12 let) přečtu knížku znovu. A třeba k tomu přidám i ty povídky, o který je knížka doplněná. Pokud jste ještě nečetli, neváhejte. Nakladatelství Argo vydalo před rokem "legendu" znovu. A třeba vedle jejich novýho vydání Draculy to vypadá naprosto úžasně

Je potřeba si uvědomit, kdy novela vznikla. Rok 1954 dělilo jen slabých 60 let od doby, kdy Stoker napsal Draculu, 30 let od pandemie španělské chřipky, jen 15 let od počátku používání penicilinu jako prvního antibiotika, a symbol obráceného kříže stále ještě vzbuzoval děs v lidských duších. V takovém kontextu je kniha, snažící se o vědecké zkoumání vampyrismu na pozadí světové pandemie vpravdě vizonářským počinem. Z dnešního pohledu jsou některé věci úsměvné a lehce naivní, přesto je to dobře napsaná fikce, která nemá za cíl jen pobavit, ale snaží se řešit i otázky co to vlastně znamená být člověk a jaký typ člověka je ten 'normální'. I proto závěr není takový, jaký by si čtenář přál. Hodně mi to připomnělo jinou novelu, The Girl with All the Gifts od M. Careyho z roku 2014, podle které byl natočen i stejnojmenný film (mimochodem velmi dobrý). I zde přeživší nakonec ustoupí novému člověku, jakkoli postavené na hlavu se to zdá, podobně jako museli ustoupit neandrtálci druhu homo sapiens, ač to měli být podle všech předpokladů oni, kdo měli zalidnit zemi. Já, legenda je podle mě na svou dobu velmi inovativní počin, který má zaručený přesah i do moderní doby. Stačí jen mírně pozměnit kulisy...