Jež se stala sluncem

Román Jež se stala sluncem od Shelley Parker-Chan mě hluboce zasáhl svou podmanivou kombinací historické věrnosti a neuvěřitelného příběhu o síle vůle. Kniha nás zavádí do surového světa 14. století, kdy Čína byla rozervána válkou, hladomorem a beznadějí. V tomto neúprosném prostředí se zrodí hrdinka, která přes veškerou nepřízeň osudu bojuje nejen za své přežití, ale za právo na existenci. Příběh sleduje dívku, která po tragické smrti svého bratra převezme jeho identitu, aby unikla zmaru a bezvýznamnosti. Tento akt zoufalství je však také začátkem cesty za mocí, slávou a znovuobjevením sebe sama. Shelley Parker-Chan mistrovsky kombinuje epické bitvy s hlubokými osobními konflikty, kdy hrdinka čelí neustálým dilematům a morálním výzvám. Styl psaní je bohatý, evokativní a vtahující – každá stránka je plná obrazů, které čtenáře doslova přenesou do drsného světa plného bolesti, naděje a ambicí. Emocionální hloubka postav je dechberoucí – Ču, která se odvážně postaví nepřízni osudu, nás provází příběhem, který je stejně srdceryvný jako inspirující. Přes všechny krutosti, kterým čelí, její odhodlání a síla vůle rezonují s každým, kdo se kdy snažil překonat nemožné. Jež se stala sluncem je nejen poutavým historickým románem, ale také příběhem o tom, jak daleko je člověk schopen zajít, aby dosáhl svého osudu. Tento román je opravdovým pokladem pro každého, kdo hledá příběh, který ho nenechá chladným a přiměje ho přemýšlet o své vlastní cestě a identitě.

Ču-čchung pa je postava, která se vůbec v ničem nepodobá třeba takové Mulan. Nicméně to srovnání se mi malilinko nabízí, jelikož neznám zase tak moc příběhů odehrávajících se v historické Číně, a s hlavním protagonistou, který táhne do války a pod zbrojí skrývá jisté tajemství. Jeho příběh je odlišný - už jen tím, že se s mužskou identitou podivuhodně sžije. Nemyslím tím, že je trans - alespoň z příběhu to nevyplývá; žije v krutém světě, jako dítě přijde o rodinu a jako dívka by nepřežil - jako chlapec má šanci, že by jej mohli přijmout v buddhistickém klášteře. A pak už jím musí zůstat. Otázka, co by si sám zvolil, je bezpředmětná. Nicméně chová se natolik chlapecky - a později chlapsky - že o něm přemýšlím těmito zájmeny. Jeho příběh se ze začátku čte snadno a lehce - překonávání útrap, tajemství, život v klášteře - až to jednoho trochu ukolébá. Potom se zjeví Ou-jang, antagonista, a do té pohody hodí vidle. Zbytek příběhu jsou už jen válečná tažení a intriky jako ze Hry o trůny. Chce se vám fandit Ču-čchung povi, protože zjevně nemá šanci, je fyzicky slabší - ale mazaný. Pomalu, ale jistě postupuje v žebříčku hodností výš a výš. Jenže přitom, chudáček, musí občas dělat těžká rozhodnutí. Mám na mysli rozhodnutí morálně šedá. Takže mu pomalu fandit přestáváte. (Tedy alespoň já.) Pro mě je hrdinou příběhu (byť tragického) Ou-jang. Je to pohledný mladý generál nepřátelské armády. A je to kastrát, což mu jeho spolubojovníci nikdy nezapomenou připomínat. Slouží rodině, která zavraždila jeho rodinu (a jeho zmrzačila), a tváří se, že to všechno pokorně snáší. Jasně, že plánuje pomstu, to snad ani není spoiler. Potíž je v tom, že pomsta musí zahrnout i prince Esena, který má Ou-janga za svého nejlepšího přítele - a Ou-jang je do něj zamilovaný. Ne že by to přiznal. Ze dvou dějových linií, které se v knize střídají, pro mě tahle byla zajímavější - třebaže je to zápletka vlastně průhledná a od první chvíle je jasné, kam tenhle příběh spěje. Ču-čchung pův příběh měl být hlavní zápletkou, ale za mě ho Ou-jang výrazně zastínil. Je to celkem pomalá, solidní a zajímavě poetická kniha; spíš historická než fantasy (kromě duchů tam skoro nic nadpřirozeného není). Až na to, že ta historie je alternativní - avšak letmým pohledem na wikipedii shledávám, že možná jedinou výraznou změnou je ta, že zakladatelem dynastie Ming je tady žena.