Jmenuji se Martina

Kniha se příjemně čte. Tato nemoc by se neměla brát na lehkou váhu. Hlavně rodiče by se měli mít na pozoru.

Čtivo pro všechny generace, určitě. Jo, když je holce v pubertě předhazováno jak vypadá a žije s mámou, která co slíbí, většinou nesplní a sama nemá žádné životní cíle ani koníčky, se není čemu divit, že si děvče najde svou vlastní cestu k tomu, jak být v životě spokojená. Tak to má Martina, hrdinka knihy. Nejprve sklouzne do anorexie a zhubne, pak začne jíst a zvracet. Když ji doma načapají, putuje do léčebny, kde si píše deník - vzpomínky na minulost adresovaný matce, aby doktorovi a hlavně sama sobě ukázala, co a jak ji do ústavu dostalo. Já bych mohla vyprávět. Sice mě to nedovedlo do léčebny, ale zhubnout třeba dvanáct kilo za letní prázdniny jsem jednou dokázala taky. A jak hrdá jsem na sebe byla. A jaká kráva jsem byla :), když mi vypadávaly vlasy, klepaly se ruce a zhoršila se kvalita kůže. A to bylo jen to viditelné. Je dobré mít se ráda, což je asi hlavní poučení z knihy. Nedělat si hlavu z mínění ostatních a být sama sebou. Nesnažit se vtírat mezi lidi, kteří o vás nemají zájem a najít si pár kamarádů, co skutečně naslouchají. A vyříkat si to s rodičema, dát jim na vědomí, že nejste děti a že máte své vlastní cesty, po kterých chcete jít. Ono jim to třeba nikdy nedojde, ale vy budete mít klid, že jste to řekli nahlas. A to já byla v pubertě, když ještě neexistovaly soc. sítě. Teďka si tlak na mladé holky nedovedu představit. Já čuměla do časáků na modelky a žila na zelenině, aniž by mě trklo, že půlku prdele, o kterou mi tehdy tak šlo, mám stejně z genů :). Teď si podobné zoufalky mohou dokonce povídat naživo a škodí si navzájem. Slyšela jsem jako audio, v němž je na můj vkus až příliš vsuvkové hudby, zato slečna Nováková to čte fakt dobře.