Královna ohně

„Královna ohně“ pokračuje v trendu nastaveném druhým dílem série: ke čtyřem hlavním dějovým liniím se na nějakou dobu přidá pátá v podání básníka Alucia a nechybí ani Vernierovy zápisky, které jsou pro knihu naprosto nepodstatné, mají pouze doplnit osud tohoto učence. U většiny postav nedojde k žádnému zásadnímu vývoji; autor občas naznačí, že tato osobnost by mohla potemnět, z téhle by mohl být tyran, mezi královnou a pár vojevůdci je zaděláno na konflikt… bohužel zůstalo jen u náznaků. Několik charakterů je odsouzeno k více či méně hrdinské smrti, to by snad ani jinak nešlo s ohledem na množství bitev a počty mrtvých ve statisících, ale na utírání slz zapomeňte (pokud nejste typy, co pláčou nad zašlápnutými mravenečky). Ta osmdesátka jmen k zapamatování beztak potřebovala zredukovat drastičtějším způsobem. Když se konečně přes hordy šílených psychopatů probojujeme po moři, po souši i přes ledové pláně do finále, ke střetu s ultrašílenou psychopatkou a jejím údajně supermocným nadřízeným, zůstane nám na patře pachuť rozpaků. Pochválím Ryana, že se vyhnul patosu, s úšklebkem zavrtím hlavou nad tím, jak se všichni sešli (po měsících odděleného putování, bojů a jiných útrap) v nejpotřebnější okamžik na správném místě, zamračím se nad nevýrazností zápletky (Spojenec a vata okolo) a podivím se nad vlažným, stručným závěrem. Veškerá předchozí epičnost se vytratila, poslední stránky působí dojmem „hlavně už to mít co nejrychleji za sebou“. Jako když strávíte věčnost na hajzlíku, poulíte oči, hekáte, vyrobíte za tu dobu tři produkty vysoké gramáže i uspokojivé konzistence... a pak veškeré usilí v několika vteřinách spláchnete. 70-75%

Jak už jsem naznačil u Pána věže, představuju si, že když Anthony Ryan přišel do nakladatelství s prvním dílem, v následujícím rozhovoru proběhlo asi tohle: "Podívej soudruhu, my ti to vydáme, ale pod jednou podmínkou. Frčí trilogie, takže nám musíš napsat další dva díly. A když už budeš u toho, nezapomeň dohnat genderové kvóty, v prvním díle jsi je trestuhodně zanedbával." Co se mi nelíbilo na druhém díle, je zde přítomno ještě v míře daleko větší, a když na chvíli upozadíme Revu, půjčíme si Illian (která jako správná dívka samozřejmě utne rozvíjející se vztah, aby mohla jít bojovat, protože tak je to moderní a nezávislé). Volaři jsou i nadále prostě jen tupá krutá a zbabělá masa a když to nestačí, přisadí si ještě jejich šílená císařovna, abychom měli opravdu nepřítele, jehož pohnutky není třeba nijak řešit. Každý střet se odehrává podle stejného schématu, svobodní Volaři utečou, zotročení se nechají pobít, to vše bez nějaké taktiky (dokonce i luky a kuše jsou pro ně zřejmě zbraní neznámou) nebo jakéhokoli náznaku zajímavého charakteru v nepřátelských řadách. Snad i pátý skřet ve třetí řadě v Pánovi prstenů má zajímavější duševní život než Volar. Když už se objeví náznak, že se snad tentokrát autor pokusí tenhle nudný (a po čtyřicáté šesté už vyloženě iritující) stereotyp nabourat (tj. na scéně se objeví Volar, který by snad mohl být zajímavější/méně krutý/trochu schopnější soupeř našich hrdinů), hned vzápětí to zase zašlape do země. Postavy. Jestliže se v recenzi citované na obálce píše, že všechny postavy jsou zajímavé a jedinečné, tak já tvrdím, že je to lež. Z šedi nových postav druhého a třetího dílu nikdo nevyčnívá a staré postavy mají většinou tak málo prostoru, že to nezachrání. Dialogy víceméně slouží jen k tomu, aby se někomu (=čtenáři) vysvětlily další plány, sdělila nějaká prastará moudrost nebo se obdivovala královna. Žádné pořádné slovní střety, kdy bych měl dojem, že spolu mluví rozdílné charaktery, které se chtějí o něčem přesvědčit, něco jeden druhému předat nebo vypovědět. Občas s královnou nesouhlasí Nortah (snad jediná postava, co zůstala zajímavá), ale toho vidíme tak málo, že to nestojí za řeč. Pro méně chápavé dodávám: Ne, problém není více postav, problém jsou špatné postavy. Ani popis míst a zvyků na severu a ve Volaru skomírající dějovou linku neoživí, všechno popisované je zbytečně rozsáhlé, zmatené a nesouvisející s dějem (ani ho nezpestřující). Samotné finále v aréně je vysloveně špatné a plné klišé, takže např. záporná postava nám musí všechno hezky vyříkat než svůj plán uskuteční, a pak se diví, že vše dopadlo jinak než v jejích plánech. Co vlastně zamýšlela císařovna. Měla být šílená, ne však hloupá, ale nic z toho, co udělala, nedávalo smysl. Aspoň trochu zajímavé by bylo, kdyby autor nechal Pletače, aby se jí dotkl, mohli jsme se dočkat nějakého vnitřního boje či duševního vývoje, ale nic. A co vlastně bylo na konci motivací spojence, to bylo tak zmatené, že přiznávám, že jsem to úplně nepochopil (dílem také proto, že mě to vlastně nezajímalo, jen jsem to už konečně chtěl mít dočtené). A hlavně to všechno působí tak odosobněně, jako povinné dopisování něčeho, co nebylo zamýšleno. Snad jen Vernierova linka měla něco z toho, co dělalo zajímavým první díl, ale to bylo příliš málo. Verdikt: Po parádním překvapení v podobě prvního dílu na mne zbylé dvě knihy působí jako povinné, bez zájmu a z donucení dopsané přívěsky, které vůbec nemusely vzniknout. Z toho, na co jsem se po prvním díle těšil, v pokračováních není vůbec nic.