Kyberbouře

Matherův technothriller Kyberbouře má hodně blízko k o rok staršímu Elsbergovu Blackoutu. Na rozdíl od něj se však nerozkročil přes půl světa, ale spokojil se jen a pouze s Amerikou, respektive New Yorkem, z něhož udělal smrtící ledovou hrobku. Sledujeme osudy obyvatel jednoho moderního manhattanského domu, kteří se snaží přežít ve světě, který se ze dne na den proměnil v strašidelnou noční můru. Nic nefunguje a nikomu se nedá věřit. Mathera víc než technická stránka katastrofy zajímají lidé, kteří se musejí vypořádat s proměnou lidských hodnot tváří v tvář ztrátě těch nejzákladnějších životních prostředků. Kyberbouře, zmíněná v titulu knihy, je pak jen odrazovým můstkem pro moralizující polemiku o svobodě, právu na informace a soukromí. Nezachází se příliš do hloubky, spousta motivů je jen lehce nahozena a možná i proto je celý příběh lehounce plochý. Tam, kde by člověk očekával eskalaci napětí a přiostření hrotu tužky z toho autor vyklouzne tak nějak na půl plynu. S postavami je to dost podobné. Přestože mají všechny atributy zaujmout, nějak se nedaří, najít si k nim cestu. Výsledkem je pocit jakési neangažovanosti a strnulosti, s nímž čtenář kráčí vstříc závěrečným kapitolám. A ani tady se koneckonců už žádné velké překvapení nekoná.

Základ románu je naprosto dokonalý, přičemž jeho atraktivita spoutá úměrně s tím, čím blíže centru jakéhokoliv velkoměsta bydlíte. Soudných dnů už tu bylo bezpočet a tak všichni víme, jak se s ním vypořádat v prostředí odlehlého venkova. Jenže když žijete v činžáku o několika desítkách podlaží, jídlo znáte jen z přihrádek obchoďáku a vaše životní potřeby jsou závislé na městských službách, je to úplně jiná legrace. V tomhle ohledu Matthew Mather exceluje, přičemž úvodních sto stran Kyberbouře patří bez debat k tomu nejlepšímu, co jsem v tomhle roce četl. O to víc, že hrdinové nejsou žádní vědátorští supermani, ale obyčejní lidé ze sousedství. Snad jen, že technických popisů a morálně-právních rozprav je zbytečně moc, ale co už, nikdo není dokonalý. Nejvýraznější slabinou je však závěr, který veškeré dění neúmyslně hodí do zcela nové roviny, nemluvě o třešničce na úplném konci. Má to své kouzlo, ale osobně patřím spíš k té skupině čtenářů, která by uvítala trochu realističtější koncepci.