Labutí dům

Kniha příjemná na omak: svěží, voňavá a uhlazená jako čerstvě vyžehlené šaty. Krásná na pohled, ušitá z nejkvalitnějšího materiálu, zdánlivě dokonalá, až se stává... poněkud nudná. Hlavní hrdinka, dívka Rézi, představuje tak trochu ztělesnění "amerického snu", ovšem v českých podmínkách. Vyrůstá jako polosirotek v nuzných podmínkách, žije jen se svou maminkou, švadlenou, která se má co ohánět, aby obě uživila. Jejich vztah je plný lásky a porozumění - a aby na tu maminku těch těch starostí nebylo tolik, Rézi se nabídne, že bude ve svém volnu vypomáhat ve vyhlášeném Labutím domě. Sní o tom, že jednou bude také navštěvovat podobné kavárny jako zde, ale asi nejvíce ji pohání představa, že se prosadí jako uznávaná švadlena. Spolu s ní sledujeme osudy jejích dvou přátel, příjemného, nadaného a též cílevědomého Pavla a lehce vzdorovité Madly. Autorce se podařilo skvěle zachytit atmosféru doby první republiky: život tehdejších salónů, kaváren a vyšší společnosti a spolu s tím i to, co s sebou přinášel nezbytný pokrok - rozvoj automobilismu a vědy, filmového průmyslu, ale i počátky emancipace a dalších společenských změn. Učinila tak ovšem bohužel na úkor samotného děje, který je poněkud upozaděný: ve vyprávění chybí nějaké zásadní zvraty, konflikty nebo výrazné zápletky - čteme pouze příběh dívky, která si šla za svým, a díky své vůli a štěstí, jehož měla k dispozici snad až podezřele moc, svého cíle dosáhla. Díky té všudypřítomné průhledné motivaci typu "když něco umíš, máš na to se prosadit a bude ti přáno" se text stává značně přeslazený, čímž si však paradoxně může získat srdce mladých čtenářů, jimž je přednostně určen, neboť podobným šťastným koncům ještě rádi věří. Kniha zároveň tak trochu balancuje na hranici klasického příběhu, určenému dětem, a románu pro dívky, v něhož nakonec vyústí: zdá se mi, jako by autorka odmítla svou hrdinku "opustit včas", a tvrdošíjně ji provází i obdobím dospívání. Také postavy jsou poněkud plytké: podle popisu si můžeme udělat solidní představu o jejich zevnějšku, ale o jejich nitru se zase tolik nedozvíme, a je velká škoda, že Madla ani Pavel nedostali v textu více prostoru. O to víc asi vynikne profil slečny Vranitzké, která Rézi učí francouzštinu a vybraným mravům. Příliš se mi nezamlouvalo ani další jasné poselství knihy - šaty dělají člověka: stačí, aby Pavel radikálně změnil své image a dostane se mu přijetí u nadřízeného... Těch pohádek tu na mne bylo až příliš, ale jako příjemné zpestření a zajímavý vhled do jedné etapy naší historie se kniha četla hezky. Navíc je v ní mnoho krásných ilustrací. "Když maminka brala do ruky lžíci, Rézi si všimla, jak má nateklé prsty. A unavené oči. Rézi dobře věděla, že kdyby maminka měla šicí stroj, prsty by jí tolik neotékaly a oči nepálily. Kdyby měla šicí stroj, mohla by šít doma a nechodit po lidech. Zařídila by se pro sebe. To by bylo báječné! Všechno by bylo mnohem snazší. Jenomže šicí stroj stál hotové jmění." "Jen Tonička Kaplanová byla čilá. V Toničce Kaplanové to vřelo. Dneska ráno se dozvěděla, že nedostane vánoční pochvalu od pana ředitele. Nejlepší žákyní v mateřském jazyce byla totiž Rézi. Ta hubená holka z pavlače, co chodí do školy v sešmajdaných válenkách a přešitém kabátě ze zašlé vlny. Ne ona, Tonička, jak byla zvyklá ze své staré dívčí školy, ale tahle ušmudlaná chudinka. To Toničku nesmírně hnětlo. Takovou věc nemůže nechat jen tak. O přestávce se jakoby ledabyle přišourala k Rézině lavici. "Tak co, šmudlo," prohodila jedovatě, "dneska jdeš za hastroše?" "Po svatbě se rodiče odstěhovali do Prahy. Tatínek tady dostal velmi dobré místo. A byli přece Češi! Už šest let měli svůj vlastní stát! A moudrého pana prezidenta." "Cítila, že Kristu těší, že ji má na povel. V její řeči však poznávala maminčina slova. "Nejdál dojdeš s poctivou prací, holčičko moje," říkávala jí. Na nepoctivém jednání se nedá stavět. Poctivý člověk si svým jednáním získá úctu lidí a dobré přátele. Nepoctivec vždycky skončí v hanbě." To Rézi rozhodně neměla v úmyslu." "Většina dětí z Rézina okolí rodičům tykala, vykání se pomalu vytrácelo. Ale Rézi tykání rodičům pořád připadalo takové divné, takové... hulvátské. Copak takhle se mluví s rodiči? Jako všechny děti z pavlačového domu mamince vykala. Dobře věděla, že děti, které svým rodičům nevykají, považuje maminka za nevychovance. Pro tuhle novotu neměla pochopení. Všechno, co je moderní, nemusí být vždycky správné, říkávala. Úcta k rodičům je základ rodiny. Rézi ale už několikrát napadlo, že úcta a tykání se možná nemusí vylučovat." "Víš, Pavle, z chování člověka se dá poznat spousta věcí, které si vůbec neuvědomujeme. Ty ses naposledy cítil v kanceláři klidně a sebejistě, a to bylo z tvého chování znát," vysvětlila mamka. "Pokud člověk působí dostatečně sebejistě, budí v ostatních dojem, že něco umí, že něco dokáže. Když si nevěří, působí jako neschopný nekňuba, i kdyby toho uměl dost. A ty jsi teď dobře zapůsobil nejen na úředníky, ale i na pana konstruktéra. Ty toho totiž umíš hodně, Pavle. Jen bylo zapotřebí to také ukázat lidem kolem tebe. Prosadit si možnost to ukázat." Pavel zářil: "Mockrát vám děkuju! Vážně, bez tohohle skvělého obleku, té košile..." Pavel si bezděčně pohladil košili. "I bez té košile, Pavle, i bez té košile by to šlo," přerušila ho maminka. "Jistě by ses postupně prosadil, i kdybys měl jiné šaty. Ale ztratil bys čas a připravil se o řadu příležitostí. A to by byla škoda."

ČVd 5 historická kniha. Autorka ani malířka nikdy nezklamou, ale TOHLE JE taková nádhera! 1.republika je vykreslena co nejreálněji, dětem přístupně v příběhu -- úcta k rodičům a lidem vůbec, úsilí ve škole a v zaměstnání, hodnota práce i snů, hodnota přátelství a laskavosti... Pokud se to některým dospělákům jeví jako klišé proč o něčem podobném jen sní.... proč to nedělají?