Mezi dvěma ohni

Za mě velký špatný, ale jestli je vám sympatická namyšlená pipka, která je tak překrásná, že po ní všichni chlapi šílí (cituju: v Angiru je titulována jako nejkrásnější z krásných), strašně mocná a celkově prostě úúúžasná, tak asi můžu doporučit. Jo, to vlastně není všechno -má zářící blond vlasy, mystickej alt :-D, zelený oči, skrz který vidíte do africký savany, a celkově má asi vypadat jako (hooodně) vylepšená autorka. Kromě toho je to trapná hulička, která všude klape na podpatcích a v šatech s vlečkou, lítá na pegasovi a pozor, hrozně tajnej SPOILER má pod kůží ukrytý křídla :-D KONEC SPOILERU Podobný storíčka o svým tisíckrát vylepšeným já jsem vymýšlela tak ve dvanácti :-D Na Drakeovi je strašně vidět, že za něho přemýšlí ženská, a pár povedenejch ironickej komentářů vůbec nestojí za to jeho věčný vnitřní fňukání a obdivování té pipky asistentky. Všichni jeho studenti mají asi IQ debil a níž, protože moc dobře ví, že je to přísnej a zákeřnej hajzlík a stejně nejsou schopní se k němu naučit ani na zkoušku. A sorry za upřímnost, ale Liga smrt živoucím mrtvolám byla fakt mega trapná. Svět je kopírka HP (morsvirové jsou vlastně smrtijedi, děsně nudná Kouzelnická olympiáda, místo sov tam lítají poštolky apod), kterou se autorka snažila přeplácat, aby to nebylo tak nápadný, a vylezla jí z toho strašná slátanina. Styl psaní nic moc, prostě taková dlouhá storka na pokračování, kterou kámošky se čtyřkama z češtiny děsně žerou. Já bych za tohle napařovala povinný sázení stromů. Jednu * dám, za to grafický zpracování se kterým se asi někdo dost nadřel.

Po tiskové stránce velkoryse pojatá kniha, která má jeden zásadní nedostatek, a to veškerý text. Ten je na úrovni průměrné internetové fanfikce na HP (případně Erilian) a autorčinu vlastní osobu, kdy „hvězdou večera“ není nikdo jiný než její naduté alter ego. Sloh je kostrbatý a plný šroubovaných vět, často prokládaných nespisovnými výrazy, které působí jako pěst na oko (slimky, lítací dveře, kofča – to všechno v magickém světě, který údajně ustrnul ve 20. letech 19. století). Nepomáhají ani neohrabaná přirovnání (přesvědčovala ho tónem, jako by chtěla, aby si na sendvič zvolil místo majonézy kečup) a dlouhé otravné popisy jako z dějepisné učebnice (viz str. 38-45). Snaha napodobit imaginaci Rowlingové ústí v rozpačitý mišmaš a pokusy obohatit češtinu taky dopadají žalostně (zavrtala své savany do jeho topazů). Místy je to tak špatné, až se člověk skoro zasměje (slečna hází poštolkám do klece zrní). Přes veškerou snahu o magické reálie jde v první řadě o nevkusnou romanci mezi ještě krásnější a nafoukanější Fleur Delacour a přehnaně sebemrskačským a ještě drsnějším Severusem Snapem, kterého Rowling-Stoškové transformace připravila o veškeré charisma. Rádoby dramatická psychologie postav je jen mizerně zpracovaným klišé a Drakeovo zbožné slintání naprosto podkopává jakoukoli snahu být na svou zhola neužitečnou asistentku protivný/přísný. Jeden příklad budování erotického napětí: „Spíte v posteli s ptákem?“ „Ano, a s tím skoro největším.“ (Btw. jedná se o páva, a pro případ, že byste narážky nepochopili, vám autorka vysvětlí, že nejde o šťastně zvolená slova.) Když to po cca čtvrtině knihy shrnu, kvalitou textu je na úrovni samonákladovky průměrného pisálka, kterému žádný aspoň trochu soudný redaktor nezabránil "v rozletu".