Můj rok 1964

Rok 1964 patří k těm méně konfliktním a dramatickým. A tak se autoři - Martina Rybičková a Jiří Rybička mohli věnovat podrobněji kultuře s tím, že to byl jak u nás, tak v zahraničí docela bohatý rok. Většinu uvedených filmů můžeme pravidelně vídávat na obrazovkách televizí i dneska. Jenom domácí seznam na čele se Starci na Chmelu nebo Atentátem by vydal za celý příspěvek, stejně jako třeba My Fair Lady nebo Angelika, Vinnetou nebo Mrazík ze světa. Pozoruhodný je Zlatý slavík a jeho vyhlášení v Jeseníku i důvod, proč k němu došlo. Že byl Karel Gott po turné z NSR, kde si pustil "hubu na špacír" uklizen do Bohnic a že jeho otec byl náměstkem minstra strojírenství pro mě bylo hodně překvapivé. V tomto roce poprvé vyjelo embéčko, ale i nové autobusy a pantograf. A triumfální tažení světem módy zahájila minisukně, i když není jasné, jestli si autorství může nárokovat Mary Quant nebo Andre Courreges. A módní průlom je nejen díky Beatles skutečně razantní a to i v módě mužské. I tahle část je dobře zpracovaná a zajímavá. Na druhou stranu, určité politické uvolnění v již čtyři roky oficiálně socialistickém Československu nepřineslo běžné populaci žádné podstatné zlepšení v běžném životě. Chronický nedostatek bytů, ale i třeba nedostupnost telefonních linek, věčné fronty na všechno, nízké platy, přetrvávající systémové chyby i obyčejný šlendrián - důsledek lhostejnosti a skepse. Pozoruhodná je kapitolka Lidé a šilinky v části cestování. Ano i o příslib a výjezdní doložku na Západ se už může žádat. A leckdo ji dostane, aby mohl porovnávat domácí ráj s kapitalistickou cizinou. A právě autor článku v Rudém Právu přes úlitby poskytuje návod k zjištění reálného stavu, jak to udělali autoři knihy. Ve světě probíhá na plné obrátky válka ve Vietnamu, na Kypru se rozjíždí krize, která za několik let povede k rozdělení ostrova na severní a jižní část a v New Yorku byla zorganizovaná ne zcela vydařená světová výstava bez oficiálního statutu. V souvislosti s letní olympiádou v Tokio se podobně jako předtím v Římě objevuje famózní architektura - tentokrát Kenzo Tangeho. A svět obdivuje Věru Čáslavskou, nakonec Tokio patřilo k nejúspěšnějším olympiádám socialistického Československa. A v téhle souvislosti je paradoxní, že za pouhé čtyři roky a i při opětovné účasti Věry Čáslavské v Mexiku bude u nás všechno jinak... Autoři dokázali zpracovat knihu velmi kvalitním způsobem, doufejmě, že dostanou šanci i s jinými roky. Těším se.