Na Plechárně

Sice krátké, ale o to milejší pohlazení. Když někdo umí popsat lidi z okraje společnosti tak, že je máte rádi, jsou vám sympatičtí a fandíte jim, tak je to nejen ukázka dobrého spisovatele, ale i ukázka lásky k lidem obecně. Steinbeck je za mne opravdový mistr, skvělý pozorovatel a výborný vypravěč, jak si hraje s psychologií postav, jak si hraje s detaily, jak mu ten děj plyne volně jako voda mezi prsty, ta pestrost a hloubka bočních postav.

Můj první Steinbeck, a jeho hodnocení je pro me, jako hrát ping-pong se sněhovou koulí na Sahaře – dá se to, ale je to těžké. Nějakou chvilku mi totiž trvalo zvyknout si na 2 fakty: a) že se jedná o soubor volně provázaných povídek, ve kterých se zkrátka vyskytují ti samí, více než obyčejní, hrdinové, ale hlavně za b) že co druhá kapitola je laděna tak nějak do poetična, při jejímž čtení si oční víčka domlouvají rande. Poměrně vysoké hodnocení dávám proto, že knížka má nemálo zajímavých myšlenek, týkajících se nejen lidí z jaksi... podrovníkových sfér Cheopsovy společenské pyramidy, ale také vysoce přilnavou tendenci – po dočtení se jednomu začne po Mackovi a mládencích, Doktorovi, Doře a jejích děvčatech ad. zkrátka stýskat. Velký plus dávám taky za překlad pana Hilského.