Naše matka

Radost, obdiv, nadšení a spokojenost jako u prvního dílu. Stejně tak ale přemýšlím, komu bych ji doporučila. Běžnému čtenáři zobajícímu jasně daně vytyčené žánry asi ne. Tohle je pro mě sympatické právě absencí jasně uchopitelné struktury vyprávění, nějaké kostry, které se můžeš chytit a nabídnout ji dalšímu čtenáři. Tím, že ignoruje interpunkci, velká písmena apod. ti ještě víc zdůrazňuje, jak je originální a chce být jiná, u které si i za x měsíců řekneš: ty brďo, to bylo něco! Tahle knížka se drolí a zase skládá, tak jako hlavní hrdinka. Jako trosky, které ji v jejím společenství v odlehlé vesničce ve Švédsku obklopují, je celá šedá, pochmurná ale nečekaně i hodně vtipná. Všichni jsou tam ošlehaní životem. Spíš marně hledaš někoho kdo nepije, nemlatí někoho, sám není bit, má šťastné myšlenky nedejbože šťastný život obecně. To ti spisovatelka nechce předat. Já nevím, co ostatním. Ale mě touhle temnotou paradoxně předala naději, že se jde ze všeho vyhrabat. Hlavní hrdinku bezpodmínečně zbožňuju. I když s ní v mnohém nesouhlasím a je mi za ni ouzko až trapně. Moc mi sedí a hlavně kvůli ní tuto sérii už oficiálně miluju. Doporučuju si přečíst určitě první díl a až pak toto. Při posledních stránkách se mi chtělo brečet, jak je to dobré. Chtělo se mi brečet kolik knížek čtu -jen abych mohla doporučovat zákazníkům a vůbec mě neposadí na zadek. Ale je to moje práce, chci mít přehled. Chci být ta, kterou jmenujete - ta mi vždycky dobře poradí….. Ale nejradši bych pořad četla tyhle severské nekoncentrované temnoty.

Jako u prvního dílu musím napsat, že to byla síla. Moc se mi líbí komentář od Mona-Lisa. Naprosto vystihuje moje pocity.