Válečné znásilňování je nejzanedbávanější válečný zločin, u něhož je trest nikoli pravidlem, ale výjimkou." Britská novinářka Christina Lamb stojí za jedinečnou žurnalistickou prací, která si zaslouží pozornosti nás všech. Nepopírám, že jde o čtení prostoupené bolestí a utrpením, a tedy nic, co by povznášelo ducha a osvěžovalo mysl. Pro nás, kteří žijeme v relativním klidu, míru a pohodlí je nutné otevřít se tomuto světu hrůz a utrpení. Hranice násilí totiž neexistují. Lamb představuje takovou výzvu, že o otázkách sexuálního násilí a mrzačení dětí, žen a seniorek, stejně jako o celém kontextu válečných sexuálních hrůz začneme alespoň hlouběji přemýšlet. Hned úvodem nás Lamb přivádí na Ukrajinu, pár kilometrů od Kyjeva nové, brutální doby. Její další kroky vedou na řecký ostrov Leros, kde se setkáváme s uprchlými jezídkami (etnicko-náboženská skupina obyvatel věřící mj. v anděla páva) ze Sýrie a Iráku, které příslušníkům Islámského státu (nejenom) "sloužily" jako sexuální otrokyně. Posléze nás přivádí do Nigérie, kde děs a hrůzu šíří stoupenci Boko Haram, tzv. nigerijský Tálibán. A všechna ta brutální znásilnění se dějí před očima rodiny a dětí. Je s podivem, že právě muslimové vraždí ve jménu Boha mírumilovné příslušníky jiného náboženství údajně proto, že vyznávají ďábla. Dalším jejich naprosto úchylným projevem je vražedné řádění kvůli vzdělávání. Stejnému násilí byly a jsou podrobovány Rohingské ženy z Barmy (Myanmaru) v uprchlických táborech, nebo bangladéšské ženy, ale i děti i muži terorizovaní pákistánskými vojáky, dále to byly či jsou tutsijské ženy ve Rwandě nebo ženy v době bosensko-srbského řádění Ratka Mladiče nebo bývalého srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. V Evropě tento kurz nastavili již dříve Stalin a Hitler. A všichni znásilňovali, mrzačili, zabíjeli. A vždy okrádali a okrádají o absolutně vše. Nejde přitom o bandity, ale primárně příslušníky policie a armád. A v ne zcela ojedinělých případech dokonce mírových složek OSN. Ohromující a šokující přitom není jen tato samotná ohavná a takřka beztrestná praxe zbavující lidskou bytost důstojnosti, ale astronomické počty žen, kterých se to týká. Navíc je v drtivé většině čeká vedle bolestí fyzických i psychických a zničeného života celoživotní stigma, hanba, společenské odsouzení a většinově pak opuštění rodinou a komunitou. Děti vzešlé z těchto brutálně násilných aktů představují samostatnou, neméně bolestnou část těchto celosvětových násilností. Děti vůbec jsou snad tou nejobludnější obětí sexuálního násilí. V Afrických zemích má znásilnění nemluvňat pachatelům dávat sílu a energii. Několikaměsíční nemluvňata, pokud nezemřou, pak mají potrhané nejenom genitálie, ale celé vnitřnosti. A trauma po zbytek života, pokud vůbec přežijí. Pachatelé jsou přitom prakticky nepostižitelní. A když nepomůžou národní vlády (jistěže ne), musí tak učinit právě OSN. Ani tady však ženy nečeká žádné rychlé řešení, a pokud se podaří dosáhnout na některé pachatele, pohybujeme se v desítkách, nikoli ve skutečných číslech. Hrůzná kniha plná hrůzných svědectví a emocí. A přece nemůžu zakončit jinak – prosím čtěte, muži i ženy. "Jezídky jsou bezvěrkyně, jejichž zotročování je "jasně daným aspektem právem šaría"... Koupil jsem si tě, takže jsi moje sabája a podle koránu tě můžu znásilnit."

Jedna z nejděsivějších knih, kterou jsem v životě četla. A to mám za sebou řadu hrůzostrašných válečných příběhů. Čtenář si po úvodním příběhu myslí, že je právě svědkem pekla na zemi. A nedokáže si představit, že stránka co stránka to bude horší a horší. Rozhodně nedoporučuji slabším povahám :( Jinak skvěle napsaná kniha. Autorka dávkuje kontext historický a současný politický stav tak, aby se čtenář byl schopen zorientovat, ale aby tím na straně druhé nebylo upozaděno téma hlavní - tragické příběhy žen a téma znásilnění jako systémový válečný nástroj.