Naslouchač

Na české poměry nebývale originální a svébytné dílo, nesnažící se za každou cenu kopírovat styl někoho jiného (třebaže podobnost s imaginací Brandona Sandersona tam podle mě je). Petra Stehlíková dala dohromady vlastní svět s propracovanou historií a obsadila jej živými figurami, jejichž osud vás skutečně zajímá – alespoň v kontextu dané zápletky. Má to svoje slabší místa, ať už se budeme bavit o jednoduchosti dějové osnovy, začátečnické tendenci všechno rozvláčně vysvětlovat a zároveň nezodpovědět to, co člověka zajímá nejvíc a především neochotě udržet vyprávění v mantinelech jednoho románu. Jako kdyby fantasy, co nemá minimálně tři knihy, nemohla být plnohodnotnou. O to víc mě zpětně mrzí, jak dlouho autorce trvalo, než konečně rozehrála nějakou akci, u které bych netušil, jak dopadne. Základ je totiž ve svém důsledku prostinký – jedni se povyšují na druhé a na bedrech těch druhých přitom leží osud lidstva. Jakým způsobem se to však celé semele, bohužel zjistíme až v dalších dílech.

A co je to deget? A co jsou to naslouchači? A jak vypadá turnul, A proč všichni ten sklenit objímají? A on je teda u černý sklenit? Naslouchač se zpočátku pěkně rozjížděl. Bylo co obdivovat, svět je dobře popisován a ani se jmény a místy jsem neměl problémy. Pak se to však začalo všechno hroutit. Čtenář zjistil, že vymyšlený svět, kde jsou sklenaři vlastně otroci, tak trochu nefunguje. Hlavní hrdina, nebo, chcete-li, hrdinka Ilane (Ty nejsi Vlasta, ty jsi Vlasta) se mi po jistém incidentu přestala úplně líbit. Citát: Ona slyší reteu! Ona/on je vlastně otrokem, ale to, co si ona/on dovoluje k otrokářům, by snad nezvládnul ani Quentin Tarantino. S takovou by už několikrát byl/byla zmrskán/a, zbičován/a a ne-li rovnou pověšen/a. Žádný trest za její otrokářskou drzost však vůbec nepřišel. A jako čtenář jsem si říkal, proč si vlastně furt na otrokářství stěžuje, když se má jako prase v žitě? Malá ochutnávka: Kapitána jsem našla až po delším pátrání. Postával ve stínu se svým pobočníkem a vše pozorně sledoval. Čas od času na někoho ukázal a občas cosi přes rameno prohodil k Vargasovi. Nepatrně jsem poodstoupila, abych neupoutala jeho pozornost. Snažila jsem se užít si poslední chvíle, kdy ještě nejsem jeho otrok a nemusím poslouchat jeho rozkazy. Vrcholem všeho je vlastně poslední část této knihy. Otrokovi je navrhnuta jistá věc (nechci spoilerovat), která mě hodila do kolen a to už jsem nechápavě kroutil hlavou. A vlastně, ještě, než jsem tuto první knihu dočetl, už jsem přemýšlel, zda se vůbec pustit dále do tohoto podivného dobrodružství. Celé se to pokazilo a chování hlavní/ho hrdiny/ky jsem nepobral. Jistou dávku dobrodružství to má, ale za to naivní chování hlavní/ho hrdinky dávám dvě hvězdy. Citát: Ty dobré vzpomínky si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají sami.