Nebe je všude

Na styl psaní jsem si musela zvykat dlouho. Všudypřítomné chyby v textu mi dost vadily. A kdybych měla hodnotit po první zmatené polovině knihy, byly by to stěží tři hvězdičky. Ale druhá půlka kniha byla o hodně lepší, takže ve finále hodnotím poměrně dobře. Myslím, že texty a básně hlavní hrdinky by v knize ani být nemusely, často jsou vložené dost nešťastně uprostřed kapitol a pak jsou také dost nečitelné, ve čtečce to obojí je dost na obtíž.

Měla jsem chuť začít slovy „výjimečná kniha“, jenže ta zdaleka nevystihují to, jak úchvatná a okouzlující tahle kniha vlastně je. Jak je přímo nabitá pocity a myšlenkami a jak z ní tryskají barvy a tóny, které se slévají do o(c)hromující symfonie života. Během čtení jsem měla pocit, jako by pravidelně co pár stránek vybuchovalo celé nebe a po kousíčkách se mi snášelo k nohám... Možná mé nadšení pramení z toho, kolik věcí mám s Lennie společných (tedy snad až na to, že já se ze svého spánku Šípkové Růženky ještě stále neprobrala). Možná mě s ní spojuje láska k hudbě a až příliš romantická a poetická duše. Možná jsem se zkrátka zamilovala do toho nudného, ošklivého, netalentovaného, ale vášnivého kytaristy, který skládá líbezné duety a sbírá střípky duše zlomené holky, již miluje. Možná jsem prostě tak trochu blázen jako Lennie a její podivná rodina, a proto tu knihu tak zbožňuji. Ať už to má jakýkoli důvod, nejspíš už jste přišli na to, že tady se kritiky nedočkáte. A co se týče Lennie a Tobyho, myslím, že tohle jen tak někdo nepochopí. Nejlépe to snad vystihla bábinka - když je člověk naprosto zničený a zoufalý žalem, dějí se různé nesmyslné věci, které není ani schopen sám vysvětlit. Přece jen, každý z nás truchlí jinak. Neexistuje nějaká šablona na správné truchlení. Přestože v porovnání s Dám ti slunce se vám Nebe je všude možná bude zdát trochu povrchní a naivní, já jsem téhle knize naprosto propadla - patřím jí celým svým srdcem i duší jako Lennie Joeovi. A věřte nevěřte, být do ní takhle zblblá je opravdu nebesky krásný pocit. Jako by najednou nebe pohltilo vše kolem... Hmm, jak dildonické. „Pamatuješ, jak to bylo, když jsme se políbili? Náruče a náruče světla padaly přímo na nás. Jako provaz spuštěný z oblohy. Jak se může slovo láska, slovo život vůbec vejít do úst?“