Neloučím se navždy

Miluji asijskou literaturu. Je obvykle diametrálně odlišná od západních děl nebo i od toho, co vychází u nás. Většina knih je velmi poetických, děj osciluje mezi realitou a snem, čtenář má spoustu prostoru pro představivost. Pokud máte tyto aspekty v knihách také rádi, rozhodně sáhněte po Han Kang. Neloučím se navždy je přesně ten typ knihy, u které přemýšlíte, zda se ocitáte v realitě nebo ve snu. Nádherné poetické popisy přírody a sněhu, zobrazeny v kontrastu syrovosti smrti. Moc se mi líbí, s jakou pokorou autorka píše, ať už je to pokora k ostatním lidem, přírodě, individualitám. První část knihy jsem si užila moc. Neloučím se navždy je kniha, kde si nebudete užívat děj, zápletku, vyvrcholení, nýbrž samotný průběh, jazyk, použitá přirovnání, poetičnost. Silné ženské hrdinky jsou základním stavebním kamenem příběhu. A Han Kang s nimi opravdu umí pracovat. Druhá půlka knihy už obsahuje větší vhled do historie ostrova Čedžu a krveprolití, ke kterému došlo v polovině 20. století. Pokud o povstání nic moc nevíte, doporučuji přečíst si nejdříve doslov, který vám možná pár informací přiblíží (nečekejte vysvětlení v samotném příběhu). Přiznám se, že druhá část knihy mi trochu zkazila dojem. S dějinami Čedžu nejsem úplně srozuměna, druhá část navíc byla náročná na pozornost - historie se prolínala se současností, stejně tak se sen prolínal s realitou. Jak jsem psala v úvodu, přesně tohle mám obvykle v knihách ráda, ale tady jsem se místy už ztrácela... Finální hodnocení je každopádně 4/5, protože ve mně příběh zanechal silný pocit. Je to jedna z těch knížek, které chci mít ve své knihovně a v budoucnu se k nim vracet. Prostě Han Kang. .

Je to ostuda, ale od autorky, která se pyšní Nobelovou cenou za literaturu jsem ještě nic nečetla. Byla jsem nalákána na knihu – NELOUČÍM SE NAVŽDY – autorka se pustila do velmi bolestného příběhu, korejskou historii až tak načtenou nemám, tak nemůžu moc porovnávat. První polovina knihy byla neskutečná jízda, hltala jsem stránku za stránku, pak tempo trochu zpomalilo a já se začala mírně nudit. Han Kang zde kombinuje osobní příběhy s historickým kontextem, využívá různé „techniky“ jako jsou intimní zpovědi, vzpomínky a dokumentární prvky. Právě ty dokumentární prvky mě zabrzdily a četlo se mi to pak hůře. Celým příběhem prostupuje motiv zimy a sněhu, který má symbolizovat křehkost lidského života a zároveň odkazovat na historické události. Po dočtení jsem byla dojmů a kniha ve mně něco zanechala, určitě ji můžu doporučit, ale spíš pro hloubavější čtenáře, kterým se líbí tento poetický jazyk.