Nenasytná

Nechtěla jsem ho vidět nahého – byla to jenom nehoda. Musela být, ne? Protože Noah McCormick a já jsme nikdy nebyli nic víc než přátelé. Za všechny ty roky, co ho znám, se mě ani nedotkl. A i když byl v šestnácti roztomilým plavčíkem a ve čtyřiatřiceti letech zástupcem šerifa, vždy to byl ten ochranář, kterému jsem mohla věřit, že nechá ruce tam, kde mají být. S tím jsem si nikdy nechtěla zahrávat. Dokud jsem na něj omylem nenarazila, když zrovna vylézal ze sprchy, a neuviděla jeho vypracované, svalnaté tělo, úplně nahé a mokré. Ještě nikdy jsem si nechtěla s něčím tak moc zahrávat. Měla jsem si zakrýt oči. Říct, že mě to mrzí. Přinejmenším jsem mu mohla podat ručník. Koneckonců, byla jsem ve městě jen pár dní a on mi pouze dělal laskavost, když souhlasil, že mě doprovodí na svatbu mé sestry. Nemělo to být skutečné rande. Ale neomluvila jsem se. Ani si nezakryla oči. Po všech těch letech, kdy jsme byli jen přáteli, jsme najednou začali být nenasytní.