Máme zde novou hrdinku Nicole Wargin. Nicole se občas chová jako ředitelka zeměkoule, vše ví nejlíp, má vztek a zapomíná jíst. Kniha je zbytečně dlouhá, autorka mohla s přehledem úvodní polovinu románu vtěsnat do 40-50 stránek. Je to takové ženské brebentění, nic závažného se tu neděje, jen se řeší její anorexie a manželovo politické angažmá. V druhé části knihy řeší astronautka Nicole sabotáže na lunární základně. Pořád nechápu, za co tato trilogie dostala ta ocenění. Tohle je spíše společenský román poukazující na práva žen, práva barevných menšin a na zdravotní problémy. Sci-fi je jen kulisa na pozadí. Ta ocenění spíše chápu jako další projev americké superkorektnosti a pozitivní diskriminace. Dávám tři a půl bodu.

Tak bohužel dočíst tento hnůj nešlo. Je tolik krásných knih a ztrácet čas na tuto slátaninu je život moc krátký. Ač jsem si říkal, že jsem připraven po prvních dvou dílech na ledasco, co se zde rozhodla autorka prezentovat "předčilo" mé představy. Předně byl krok vedle do třetího dílu dát novou hrdinku Nicol. Opustili jsme linku z prvních dvou dílů, které i tak trochu voněly sci-fi. Nyní se autorka rozhodla nám předestřít příběh další astronautky. A evidentně si po udělených ocenění (čímž byly naprosto zneváženy, protože tyto ceny drží velmistři žánru, kteří by tyto knihy považovali za parodii) řekla, že pro úspěch pořádně přitlačí na pilu. Jsem přesvědčen, že by se pro své vlastnosti Nikol nikdy astronautkou stát nemohla. Nenávistná, arogantní anorektička by se nikdy nemohla stát vedoucí v jednom z modulů kolonie Artemis na Měsíci. Její skrytá agresivita a nenávist vůči bílým heterosexuálním mužům v oblecích a rozněžnělost nad černými dělníky v monterkách korunovala svým vztekem, když jí někdo podržel dveře nebo, nedej bože, zachránit život. A že to v partě, kam se dostala potřebovala často. Partě, co od startu rakety lítali z průšvihu do průšvihu, kteří prošli sice výcvikem, ale na Měsíci byli permanentně před zhroucením. Knihu jsem chtěl odložit co každých 50 stran, ale říkal jsem si, že vydržím. První třetina se věnuje přípravě a letu na Měsíc. To už jsem obracel oči proč někdo, kdo má problém spolupracovat a má problém sám ze sebou se vůbec stane astronaut. Nimrání v nesmyslech a v každém škobrnutí pokračuje i v druhé části, kde jsem bláhově čekal popis budování a krás kolonie na Měsíci. Kdepak, zjišťujeme, že problémů bude přibývat a začíná "vyšetřování" kdo může za sabotáže. To už nebylo otravné, ale trapné. Nakonec jsem se dostal i do třetí části a když jsem viděl tu zoufalost a neustále řešení jak jíst a nepozvracet se (a že toho zvracení je v této knize požehnaně) a jak jí to neustále "rozčiluje" že na ní někdo kouká, zda jí či chodí pravidelně spát aniž bych se dozvěděl něco co by příběh posouvalo. Při představě, že se tam s nimi budu plácat dalších dvě stě stran když přečtení dosavadních 413 zabralo týden, knihu jsem zaklapl. Jsem staromil a dobré sci-fi aby člověk pohledal - většinou v klasice co mám ve své knihovně. Nová vlna autorů zřejmě musí svá díla psát pro úlitbu moderního pohledu na svět a hlavně moc nezatěžovat čtenáře vědou u které by musel přemýšlet. Je jen škoda, že tato modernost úplně drtí to co na sci-fi mám rád: invenci, neotřelé a i šokující směry objevů a pohledů na lidstvo. Je kousavě ironické, že dokud budou takové knihy dostávat ocenění, kvalitní díla s pohledem do budoucnosti budeme nacházet už jen v minulosti.