Obsluhoval jsem anglického krále

Sám Hrabal uvádí, že knihu psal v podstatě metodou automatického psaní a do výsledné podoby už moc nezasahoval. Takže jde o příval slov, místy působící dojmem slovního průjmu, jinde až nečekaně přesně formulující. Samotná postava hlavního hrdiny ve mně vyvolávala pocit mírně retardované osoby typu Forresta Gumpa, kterému jde pouze o vydělávání peněz (kompenzace chudého dětství u babičky - autobiografie?) a souložení s prostitutkami (kompenzace tělesného vzrůstu). Závěrečné zmoudření a zklidnění pak vypadá sice logicky, ale přiznávám, že jsem tomu přerodu nedokázal tak úplně uvěřit. Nicméně právě díky tomu konci přidávám čtvrtou hvězdu, což je vzhledem k mému problému s Hrabalovým stylem opravdu hodně. Kdysi jsem viděl vynikající dramatizaci Činoherního klubu, která mi vyhovovala větší "učesaností", z filmu jsem viděl jen začátek, který mě odradil právě svou blízkostí předloze a závěr, kde mě naopak nadchl Oldřich Kaiser, ale celý prostě nedám.

Nádhera, pohlazení, moudrost, legrace, smutek, originalita. Úžasný jazyk pana Hrabala. Teď jsem doposlouchala audioknihu v podání geniálního pana Ladislava Mrkvičky a jsem stejně nadšená jako kdysi, když jsem četla poprvé. Příběh mi teď snad ještě víc mluví z duše a naprosto chápu pocity vypravěče v posledních kapitolách. Popis “malého českého člověka se Hrabalovi povedl snad stejně dobře, jako by to psal Karel Čapek. Proplouvání v jakékoliv době, chytráctví, využívání lidí a situací, lidská hloupost a lidská zloba, a ty roztodivné charaktery s jejich výstřednostmi, prostě pecka. A nakonec ještě přátelství zvířat, samota a s ní spojený klid a ponaučení. Prostě krása, vřele doporučuji.