Povídky

Balabán je velmi dobrý ve vystihnutí atmosféry a nálady, přesvědčivě přibližuje ponurá, neradostná místa. I popis reálií Ostravy je velmi dobrý. Jen mi ta ponurost místy přijde už za hranou, samoúčelná, umělá. A mám-li si na základě těchto povídek utvořit obrázek o osobnosti autora, myslím, že to byl velmi smutný a nešťastný člověk. Pět set stran depresí, bezvýchodností, smutku, melancholie, nelehkých osudů lidí z okraje společnosti. Pořádná nálož šedivosti do vašich životů, vážení. Která až podivně koresponduje s Balabánovou předčasnou smrtí. Rozmyslete si, jestli máte zrovna na toto náladu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl povídkovou sbírku tři měsíce.

Kdysi jsem četla povídkové knížky, jak postupně vycházely - a tehdy jsem je pravidelně odmávla jako koncentrovanou depresi, která jazykově a stylově sice patří v kontextu české literatury k nadprůměru, ale nemá nárok na trvalé místo na nočním stolku (se středním věkem se dostavila touha spát klidně, bez obrazově podmanivých, ale drásavých nočních můr). Přesto jsem považovala zakoupení kompletovaného povídkového souboru za povinnost - a pak v knihovně čekal na svůj čas, který nastal až nyní, cca o deset let později... A ejhle - změna. Možná proto, že jsem si pamatovala hlavně základní depresivní dojem, obrnila jsem se - a najednou jsem, navzdory tíživé atmosféře, začala vnímat provázanost postav a jejich naznačovanou pospolitost (byť praktický význam v jejich každodenním styku má většinou minimální), mezi mnoha temnými metaforami "ostravského střihu" probleskuje nenápadně okouzlení světem (i když se jím těžko prodíráme - a chce to pokoru, abychom si užili prolétající světlušky příjemných okamžiků), smíření, jež přichází v dramatických momentech či alespoň před smrtí (a přináší nejednoznačnou, přesto úlevu) - zkrátka světlo, které je v Balabánových příbězích vždy někde přítomno (i když ho nelze zaznamenat na první dobrou). A tentokrát vím, že se k Balabánovi vrátím dříve než za deset let.