Případ ukradeného zubu

A kdopak jste vlastně vy, slečinko? Abigail Rooková, pane.... Páni, Angličanka! Bacha Jackbaby! Mohl bys nedopatřením pochytit nějaký vychování. Mý jméno je Hank Hudson, slečno Rooková. Oproti knize první, nazvané jednoduše Jackbaby, je tu cítit velký posun Příběh už se neodehrává v jednom dni, ale je rozložen asi do jednoho týdne, vyšetřování je dobrodružnější a mystičtější, má své napětí a dokonce můžete zírat na žábu. Mile mě překvapilo, co se v příběhu vlastně dělo. Ono se řekne zub, ale když vyjde najevo o jaký zub se jedná a než si dáte všech pět dohromady, ...no prostě musíte žasnou. Malá ochutnávka: Vždycky jsem se o Všetečku dobře starala. Česala jsem jí a koupala a kupovala jsem jí to nejdražší kočičí žrádlo. Dokonce jsem jí občas nosila z hokynářství čerstvé ryby. Nejdřív jsem si myslela, že není ve své kůži kvůli svému – no – stavu. Ale pak jí začaly rašit š-šupiny a teď........teď..... Dokonce i doprovodné příběhy jsou propracovanější. Zjistíte více o majitelce baráku, ve kterém Jackbaby sídlí. Duch místní paní domácí to také nemá jednoduché a tak někdy s miss Jenny soucítíte. Ne jinak je tomu s Doglasem. Tento kačer domácí je také pěkný filuta. Přidejte celkem příjemnou ich formu hlavní zapisovatelky, spisovatelky slečny Rookové a máte povedený příběh. Sice to není ve stylu Holmese, ale proč taky, Jacbaby je svůj a podle toho taky jedná. Pokud vyjde kniha třetí, milerád si jí zakoupím. Citát: Ale stejně je poněkud zneklidňující, když si představím, že se tu potuluje kanibalská kočka, která žere jiné kočky.

Podobně jako u předchozí knihy, i zde je dějová linie vcelku jednoduchá a žádná velká překvapení se nekonají. Naopak, některé nitky zůstanou úplně nezastřižené, což mě u poměrně nekomplikované osnovy skutečně mrzí. Trochu podpásovkou je drobná změna charakterů, lépe řečeno, jejich přizpůsobení se aktuálnímu vývoji. Tam, kde jsem se dříve bavil nepraktickou dedukcí Abigail Rookové a bezbřehou šíleností R. F. Jackabyho, se mi teď obě postavy proměnily v zábavný standard dostupný u většiny okultních detektivek. Tedy ne že bych je nadále nemiloval, ale o počáteční kouzlo originality přišly. Co si však série ponechala, je autorova hravá schopnost zakomponovat do příběhu směsici mytologických motivů, aniž by to působilo jako hodinka vaření s pejskem a kočičkou. Další věcí je, že se William Ritter umí postarat o zábavu, díky čemuž jsem se od čtení těžko odtrhával. O to víc, že závěry jednotlivých kapitol prostě člověka nutí pokračovat dál. Navíc konec mile navnadí na další díl. Už aby vyšel.