Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem. Pokud vydavatelství zvolila v roce 2012 pro vydání Románů tří mágů od Jiřího Karáska ze Lvovic nálepku růžovou, je to dokonalá volba. Kontrast černé a růžové je pro toto Karáskovo opus magnum dokonale vystihující. Otevřená homosexualita a...
Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem...
Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem. Pokud vydavatelství zvolila v roce 2012 pro vydání Románů tří mágů od Jiřího Karáska ze Lvovic nálepku růžovou, je to dokonalá volba. Kontrast černé a růžové je pro toto Karáskovo opus magnum dokonale vystihující. Otevřená homosexualita a submisivita versus podmanění je tmelem a činidlem všech tří románů. Svazek se skládá z knih Román Manfreda Mcmillena (vydán poprvé 1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Neměl by se nikdo nechat odradit, kdo - jako třeba já - není nijakým konzumentem kultury s tzv. queer tematikou. Už proto, že v případě Karáskových románů se jednalo o dílo v české literatuře průkopnické, v němž je jaksi "tvrdá" homosexualita postavena jako prostě jako danost a hrdý životní styl, o kterém se nediskutuje, který nepolitizuje, ale který je osobou autora stvrzen (Jiří Karásek psal o homoerotice a potřebě sexuální reformy už do jím spoluzaložené Moderní revue a pak do dalších novin podobného zaměření) jako základní prostředí, v němž se tato literatura odehrává. Ber, nebo nech být. Nuže: Romány tří mágů jsou skvělé dílo, které není pro každého. Dekadence. Okouzlující - byt umělý - archaický jazyk. Podivné rituály, na jejichž konci nepovstává nový život, ale velkolepý požár tragédie a zmaru, který vznícený vášní po nedosažitelném - milovaný a nedostupný muž a symbolika alchymické svatby anděla s Luciferem (nebo dvou ďáblů?) zde splývají v jedno; opakuje se motiv vědomého otočení se bokem k životu městských bulvárů a lidské společnosti vůbec, protože jen v rozpadajícím se kamení gotických chrámů mohou osamělé postavy z Karáskových románů najít útěchu ve svých pocitech, ve své na odiv stavěné tragičnosti a životního zmaru. Neboť: "...proto pohrdám lidmi a jejich malým uměním. Proto neuznávám nikoho, kdo se mi blíží, za rovného sobě. Jest pošetilé věřiti v rovnost lidí: jako bych měl se spokojiti, abych měl svou nepravděpodobnost míti společnou s kýmkoli! Raději chci mít hrdé srdce plné hořkosti. Raději se odlomím docela od života jako mrtvý květ od živého stvolu. Rozumíte nyní mému posměchu? Není to póza. Vidíte, jak jde z nitra to, co jiní lidé pokládají za povrchní dandysmus. Nemiluji lidí. Dávám jim přecházeti jako oblakům. Když zmizejí, nemyslím na ně. Všichni jsou mně lhostejní." Tak hovoří hrabě Manfred k Francisovi, který je jím samozřejmě fascinován a - jak to dopadne, si přečtěte; červená knihovna to není, toto je dokonale černá knihovna na růžovém papíře. Samozřejmě: je to literární hra, je to póza, narcistní tanec v kruhu, ale je to tanec dokonalé formy. Karásek odehrává své tři příběhy v zásadě podobně: jejich hlavním oživovatelem je vždy šlechtic ze starého a poněkud záhadného rodu, žijící osaměle a mimo starosti všedního světa a dokonce i mimo jeho stěny a ulice; muž-magnet, který se zabývá velkým magickým úkolem, nebo se na něm podílí. Tento úkol se jeho rukám vždy vymyká, extáze - propletená zcela s extází lásky muže k muži - jej pohltí a zničí. Zničí? Může mrtvé zemřít? - Dokonce i "obyčejní" lidé jsou v románech vždy jen v rolích statistů, přes něž coby mátohy všednosti je jak reflektorem teprve kontrastně nasvícena tvář šílených a šílejících milenců téhož pohlaví - ať už je to Manfred a Francis, Gaston a Oreste, či Radovan a Adrian. Pozor, nikdy však nejde o románek lásky, neboť na konci této lásky - zvrácené, ale nikoli proto zvrácené, že homoerotické - nikdy není cesta vpřed k blankytu, ale cesta do černého světla půlnoci... - U Karáska je jazyk a forma totalitou - být jeho romány psány češtinou bez příkras, věty zbaveny přívlastků, děj přenesen třeba ze staré pražské čtvrti na sídliště paneláků, ztratil by svou krásu a možná i smysl - právě pro tu krásu břečťanem porostlého zrušeného hřbitova kdesi ve starém ghettu... "Vejdětež na Bílou horu a cítíte, že jste nebyli nikde blíže smrti, než zde. Zdáli vidíte umírající město, tragickou královnu, Prahu. Hyne vysílením, a agonie, jež ji po tři věky tíží, jest ranou, jež nemůže nikdy býti vyléčena. Když zde na Bílé hoře melancholicky a dlouze krvácejí šarlatové západy, a dole, v modré, v soumračné hloubi Praha se rozezvučí všemi svými zvony, je to, jako byste byli přítomni grandiosnímu rekviem. Pohleďte jen: noc se zvolna rozkládá, temnota se vzmáhá, ale západ, jenž hoří, osvětluje ještě linii stromořadí, vrhá rudé odlesky do ambitů bělohorského kostela a zachycuje se na vrchole šestihranného letohrádku ve Hvězdě. Neprýští krví zase klášterní studánka Vojtěška? A nepotřísňují se zdi obory a letohrádku krví Moravanů, posledních, kteří se tu bili pod Šlikem proti hordám Neapolských? Kraj krve, pole krve... Hakeldama... Ale již vyplývá houstnoucí soumrak, obora je tmavší a cesty bělejší. Všechna tratoliště pohasla, veliký, mlčící smutek padá v pustou silnici. Tichnou osamělé dvorce, jen sem tam zavyje pes, jemuž je teskno. Poutní kapličky se rysují v polích jako přízraky, opuštěny, truchlící, jako by k nim byla připoutána marnost modliteb, jež se skláněly před nimi." - - - Jeden z příběhů se odehrává zčásti v Benátkách, nemohl mi nepřipomenout povídku Thomase Manna (a geniální film stejného názvu) Smrt v Benátkách, nevím, zda tam mohla být inspirace jednoho druhým?
Číst více
Číst více