Šarlatová evangelia

„Tobě se nabídne naprosto jedinečná příležitost dvakrát zemřít a přesto plýtváš dech banálnímí urážkami?“ „Já sice ráno budu mrtvý, ale ty budeš furt Pinhead.“ Pinhead opět v akci. Začátek velmi dobrý. Spousta krve, smrti a násilí. V akci jsou opět pekelné řetězy, které cenobita umí ovládat vskutku bravůrně. Jenže někde v půlce příběhu se to trochu zlomí a tak nějak to směřuje jiným směrem. Pinheada se tu snaží pan spisovatel polidštit a hlavního hrdinu naopak začíná spojovat s Peklem. Snaží se otočit pohled na obě postavy. Moc se to nepodařilo. Ve třetí části knihy už to byla docela nuda. Nic tak příšerného se neděje, krve je sice stále dost, ale dopisy a skutky postav to celé zablokují a čtenář tak nějak tápe. Malá ochutnávka: Přinášel s sebou rovněž hmyz; vypasené modročerné mouchy v množství tisíců exemplářů. Řada z nich mu bzučela kolem pasu a přistávala na nástrojích, aby se přiživila na vlhkých lidských tkáních. Byly čtyřikrát nebo pětkrát větší než běžné pozemské mouchy a vytvářeli úporný hluk, jenž se rozléhal celým prostorem mauzolea. Těšil jsem se, ale nakonec jsem lehce zklamán. Je v tom totiž strašně moc postav, a někdy jsem v nich měl zmatek. Dokonce i sám pan spisovatel se v tom trochu ztratil. A to když na straně 337 píše, že „čtveřice Harcovníků se vydala na zpáteční cestu od katedrály“ . . . bylo jich pět a ne čtyři. A nejvíc mě štval Harry. Neustále sliboval že Pinheada zabije. Opakoval to snad desetkrát, až už to bylo i trapné. A vlastně ani konec samotný mě neuspokojil. Tak že nakonec jen průměr. Citát: Co se stane, když člověk umře, když je zrovna v Pekle?

Clive Barker sa vrátil z Pekla, aby nám o ňom priniesol svedectvo. Od začiatku do konca som ani nedýchal, prikovaný hákni istého Pekelného kňaza, ktorého najznámejšie meno sa zdráham vysloviť, aby som neurazil jeho majestát. Prezývka Azeelov "Uvnitř černý" ho každopádne vystihuje viac než dôkladne. Pri čítaní si nejde nespomenúť na Kingov opus magnum The Stand, akurát súboj, ktorý sa tu odohráva má ďaleko k zápasu Dobra a Zla. Skôr je to boj medzi vedomím a spiacim Zlom. Harcovníci sú skvelí a Barkerove perverzné odbočky neprestávajú baviť ani po dvoch dekádach, ktoré som v jeho spoločnosti stihol stráviť. Snáď len odporučím zapnúť si do slúchadiel vhodný ambient; mne sa osvedčilo rinčanie reťazí a zmučené výkriky zatratených duší. Veľmi potešili aj drobné zmienky o Coldheart Canyon. A teraz sa s chuťou vrátim k pôvodnej novele a k poviedke Poslední iluze!