Silo

Zbytek mě vyměřeného času na tomto, mocnými jedy zatím nespáleného, světa hodlám strávit snahou vypiplat hodinářským strojkem poháněný model sila (s mikrokosmem betlému lidiček uvnitř) v průřezu plechovky od fazolí; asi sem divnej, ale mě se to líbilo. Jasně, po spirále schodů se nám dolů valí kaskáda logických kotrmelečků, charaktery jsou niterně rozervané jak Julietta s rambonožem pod balkonem a aby toho nebylo málo, Huges ho napsal takřka unikátně uniformním slohem. Přesto přeze všechno mě ale Silo...bavilo...a vlastně i dalo, co slibovalo, totiž popis problematiky soužití lidí v mokrém snu každého Doomsday Preppera; v podzemní arše s uzavřeným koloběhem a navrch ještě přidalo slušnou úvahu k přežvyku ohledně toho, SPOILER, jaké historie jsme vlastně otroci, potomci a spolutvůrci mi sami, potažmo kolik z ní si s sebou vítězové vzali do hrobu. KONEC SPOILERU Jedna rada závěrem. Když už Silo odvíčkujete, tak ho dejte do dna. Spousta věcí, i když se to zdá nemožné, začne (s přivřeným okem) dávat smysl později. Buď jak buď, jsou čtyři, ochotně mi skočily do střely nálady a jsou spokojené; tedy 4 spokojené **** PS: Všimli jste si absence hudby v jakékoli její podobě? Brr...

Pro mě zklamání. Asi jsem si hodně sliboval od reakcí jiných čtenářů. Příběh na postapokalyptické téma musí být víc než jen příběhem. V této knize si autor dělal co chtěl. Kdyby si o problematice, kterou využívá pro svůj příběh aspoň něco nastudoval. Takto to vypadá, že využívá znalosti sociální problematiky a techniky na úrovni základky, takže celé to působí dost nevěrohodně, i když začátek je pěkně napínavý.