Stella Maris

Cormac McCarthy mě jako málokdo dokáže již po pár stránkách zbavit sebevědomí. Nebudu proto předstírat, jak moc jsem pozdní dílo McCarthyho pochopila. Zmátla mě vlastně už samotná obálka knihy, která jde na vrub čistě českému nakladateli (zjevně s cílem nalákat víc čtenářů). Jenže McCarthy. Každá jeho další přečtená kniha mě nadchla víc než ta předchozí. Stella Maris rovněž, a přitom je tak jiná. A je taky o mnohém víc, než říkají slova. Formou mi připomněla Vlak Sunsett Limited. Existenciální úvahy o smyslu života tentokrát McCarthy vyzdvihl z roviny kontrastních filozofických atributů života do světa matematiky, fyziky a psychiatrie. Základní rozpor ve Stelle Maris stojí na postavách geniální, ale psychicky labilní Alice a jejího psychiatra, Cohena, intelektem i vzděláním průměrného a podle klasických vzorcích postupujícího dogmatika. Jeho intelekt pak logicky není úvahy a teorie Alice schopen pobrat. A přece je to právě on, který vytváří onu známou pseudorealitu, v níž má díky svému bílému plášti domnělou moc nad svými pacienty, nad Alicí. Jenže ona nepřichází do psychiatrické léčebny, aby se léčila... Dramatický úvod je prakticky tím posledním dramatem, který se v knize odehraje. Následuje pak již jen velmi dlouhý rozhovor, který je de facto monologem Alice. A je to pouze Alice, která udává takt jejímu rozhovoru s Coohenem, stejně jako jejímu životu. Musím říct, že McCarthy Alici přisoudil nelehkou roli; její mimořádný intelekt zdaleka není jedinou odlišnosti od většinové společnosti. Její život dále komplikuje složitá povaha, obecně nepřijatelný vztahový vektor, přeludy a schizofrenní představy a představy o životu. Alice přitom od začátku ví, co chce a jak vše skončí. Která se nadto ještě docela slušně baví ;-). Nejnáročnější na knize je její matematická terminologie, teoretické výklady a paralely, v nichž McCarthy vidí symboliku života. Svého života, chce se říct. Jsem ráda, že knihu o Oppenheimerovi jsem přečetla před Stellou Maris a zvýšila tak své šance na její porozumění, protože Alicí některá zmíněná jména jsem "neslyšela" poprvé ;-). Celý diptych s Pasažérem vyšel 16 let po vydání jeho Cesty, ale CMC to stihl ještě za svého života. Moc by mě zajímal jeho vlastní názor. Hodně osobitý, mimořádný epitaf. "Jste skeptičtí vůči matematice? Ano. Ten obor vás nějak zklamal? ... Jak se to mohlo stát? No. V tomhle případě za to mohla skupina zlých, deviantních a zcela zhoubných parciálních diferenciálních rovnic, které se spolčily, aby uchvátily vlastní realitu z pochybné soustavy obvodů mozku svého stvořitele, něco na způsob vzpoury, kterou popisuje Milton, a aby vyvěsily svou vlajku jakožto nezávislý národ, co se nebude zodpovídat Bohu ani člověku."

Románový diptych a vlastně i celý svůj autorský odkaz zakončil Cormac McCarthy pro něj typickým, dokonale přesným dialogem, ve kterém není snad jediné slovo navíc. Pro mne trochu smutný, nostalgií prostoupený rozhovor lékaře a pacientky, ve kterém má pacientka jednoznačně navrch. Matematika, kvantová mechanika, filozofie a černý humor, pokud má čtenář s něčím z toho větší problém, nebude se mu Stella Maris číst snadno, v opačném případě ho čeká hloubavé počtení, které se mu před očima mihne rychleji než vlak Sunset Limited a jež zanechá spousty podnětných úvah pro čas strávený přemýšlením... což je závěr, který bez debat plně zapadá do autorovi předchozí tvorby.