Těla

Od autorky jsem četla již její prvotinu Praskliny, která se mi moc líbila, tak jsem chtěla vyzkoušet i její další knihu Těla. A bohužel musím přiznat, že mi to úplně nesedělo. Určitě chci vyzdvihnout fakt, že autorka otevírá téma ženského těla v souvislosti se stářím, jak se to proměňuje, jak to vnímají ženy samy či jak to vnímá společnost obecně. Dává tak čtenářům zamyslet se nad různými aspekty tohoto tématu. Je to něco, co se v literatuře moc neobjevuje, aspoň myslím, tak je podle mne dobře, že se toto téma objevilo v našem českém knižním rybníčku. Věřím tomu, že pro řadu lidí tohle může být něco, co v literatuře hledají, chtějí to číst, dotkne se jich to a pro řadu lidí to může být důležité. Bohužel ale za sebe musím říct, že mne to trochu míjelo, úplně se mne to nedotklo a v té fázi života, ve které jsem, to není úplně téma, které bych sama nutně vyhledávala. Ale tím nechci vůbec snižovat důležitost toho toto téma otevřít. S tím, že je možné, že za pár let to budu umět ocenit více. Autorka tu taky zpracovává téma mezigeneračního vztahu matka-dcera - z obou úhlů pohledu, což je taky skvělé, tohle mi naopak sedělo dost. Ukazují se tu rozdíly, nechtěné rozepře, strachy, nedorozumění, překážky v komunikaci či snaha je překonávat a napravovat. Tohle bylo téma, ve které jsem se docela dobře nacházela - byť je mateřství něco, co mne v životě (zatím?) nepotkalo, bylo to pro mne zajímavé a podnětné čtení, za což autorce děkuji. Celkově hodnotím třemi hvězdami. Mohu doporučit, pokud jsou výše zmíněná témata něco, co vás láká.

Knihu jsem četla ve společném čtení a zároveň je to kniha, kterou mám do výzvy DK. Prolog mě šokoval , říkala jsem si, co to jako bude? Až po dočtení celé knihy mi docvaklo, co to bylo. Kniha vypráví o soužití matky a dcery. Že jsou navždy spjatí, ať chtějí nebo ne. Je také o stárnutí. O nevyhnutelném rozpadu celého těla. Pomalému úbytku síly, svalů, povolená kůže. Marie a Róza. Zdánlivě na sobě nezávislé, přesto spjaté. Róza se vdává, píše povídky, které jí ale nikdo nechce vydat a připravuje se na to být matkou. Mamka Marie je v důchodu, jako přivýdělek hlídá děti. Musí se vyrovnat se stárnutím, se svým tělem, které už mnohdy nepoznává a také s tím, že její dcera se za ní občas stydí, nepotřebuje ji, ale přesto má spoustu výčitek, protože si myslí, že na to má právojen do té doby než se ona sama stane matkou. Než se život obrátí a bude ona ta divná, nemoderní, nemožnáKonec knihy mě malinko překvapil, ale vlastně k němu celou dobu směřovalo. Chápala jsem obě, ale zároveň jsem si stále říkala, proč nemají lepší vztah. Proč si prostě některé věci nevyříkají. Krátká kniha, přesto silná svým posláním. Stárneme všichni a všichni do jednoho budeme nemožní a budeme potřebovat pomoc a to ještě jen v tom případě, že nám dá život šanci se toho dožít.