Natěšen na příběh prolínající se několika desítkami let zpět, jsem byl uzemněn obyčejným románem sepsaným pro mě až moc Svěrákovými milostnými postavami a scénáři 80. let. Nejblíže měl ke mně příběh mladého chlapce Choudi, který končí opravdu nešťastně. Naproti tomu příběh Ondy a jeho „normalizačního“ období, ještě působí jako vychloubání pubertálního autora nějaké prvotiny. Celé to doslovně autor „zazdil“ svým posledním „devadesátkovým“ příběhem bonviána Remeše. Ve skutečnosti v posledních dvou případech nešlo o normalizační, ani divoká devadesátá léta, jak by se z popisu knihy mohlo zdát. Ale příběhy byly jen uměle vsazeny do tohoto období, bez jakéhokoliv většího zapojení tehdejších událostí.