Není mnoho knih s tématem stáří a odcházení, a už vůbec je málo knih, kde je na pár stránkách řečeno tolik. Delphine de Vigan takový příběh napsala, křehký a dojemně lidský, jenž se ale do vás zavrtá hluboko a velkou silou. Ani se mi nechce nějak více rozepisovat, tohle si v sobě po přečtení musí každý zpracovat sám.....

Krásná, dojemná a empatická kniha nejen o stárnutí, která vás sice každou chviličku dojme i slza ukápne a čte se jedním dechem. Silný, působivý příběh sympatické stařenky Mišky, která se přestěhovala do prominentního pečovatelského domu, kde jí pomáhá zvládat řečovou poruchu afázii logoped Jérome sice není veselý, ale přesto vyznívá optimisticky. Stařenku navštěvuje také Marie, která jako dítě bydlela ve stejném domě s Miškou a ta se o ni často starala. Opravdu si uvědomujeme, že můžeme už zítra zemřít a víme jistě, že tu nezanecháme nějaký dluh? Nezapomněli jsme někomu poděkovat, vyjádřit vděk? Za pomoc, za pohlazení, za kousek radosti? Spisovatelka tu nabízí, že svůj dluh můžeme splatit i prostřednictvím jiných lidí, jiným lidem. Dávám si Vigan mezi své oblíbené spisovatelky a těším se na její knihy.